Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 909/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Pacase, zastoupeného JUDr. Stanislavem Brhelem, Advokátní kancelář Hodonín, Masarykovo nám. 18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , potvrzeno usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. , tak, že v dědickém řízení bude nadále jednáno s pozůstalým bratrem Františkem Vrzalem a že se stěžovatelem nadále jednáno v dědickém řízení nebude. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , odmítnuto.

Stěžovatel má za to, že před obecnými soudy byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) garantovaná zejména článkem 36 odst. 1 y základních prav a svobod (dále jen " ") a a y.

Podle stěžovatele z usnesení Okresního soudu v Břeclavi vyplývá, že stěžovatel není dědicem po Miroslavu Vrzalovi proto, že jeho závěť ze dne 6. 1. 2006 je neplatná. S rozhodnutími obecných soudů stěžovatel nesouhlasí; zůstavitel Miloslav Vrzal, jako osoba práva neznalá, vycházel ze zákona, neboť ust. říká jednoznačně, že závěť, kterou zůstavitel nesepsal vlastní rukou, musí podepsat před dvěma přítomnými svědky a současně se vyjádřit, že se jedná o jeho poslední vůli. Pokud se zůstavitel řídil b) , který v této souvislosti odkazuje (kdo má být svědkem) na e) , nelze podle názoru stěžovatele dojít k závěru, že závěť byla učiněna v rozporu se zákonem a tudíž je neplatná. Pokud soudy dospěly k jinému výkladu citovaných ustanovení , má stěžovatel za to, že jejich výklad není správný. Je přesvědčen, že ust. c) a ust. f) se týkají jenom těch případů, kdy zůstavitel nemůže číst nebo psát. Naopak z ust. e) je zřejmé, že se hovoří jen o osobách, které mohou vykonávat funkci svědka a jaké jsou kladeny požadavky na tohoto svědka.

Podle stěžovatele zákon ukládá zůstaviteli povinnost, aby pro platnost závěti splnil podmínky, že svědek není osobou nevidomou, neslyšící, němou a že ovládá jazyk, ve kterém byl projev vůle učiněn. Pokud soudy dospěly k závěru, že daná závěť je absolutně neplatná, znemožnily výkon poslední vůle zůstavitele Miroslava Vrzala, který si nepřál, aby jeho majetek zdědil někdo jiný než ten, kdo byl v jeho závěti uveden.

II.

Z dokladů předložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Břeclavi, pověřenou notářkou jako soudní komisařkou, rozhodl usnesením ze dne 7. 6. 2010, č. j. -91, tak, že ve věci projednávání dědictví po Miroslavu Vrzalovi bude dále jednáno pouze s pozůstalým bratrem Františkem Vrzalem a že s Ing. Petrem Pacasem - stěžovatelem - nebude dále v dědickém řízení jednáno. Podle soudní komisařky zůstavitel zemřel se zanecháním závěti. Tato závěť je sepsaná na psacím stroji, vlastnoručně podepsaná zůstavitelem za účasti dvou svědků úkonu (konkrétně za účasti Rostislava Pacase a Jaroslavy Pacasové). Závětí zůstavitel ustanovuje dědicem veškerého svého majetku Ing. Petra Pacase - stěžovatele. Podle f) závětí povolaný ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé. Výslechem svědků je však zřejmé, že svědky úkonu byli oba rodiče závětního dědice. Soud má tedy za to, že tato závěť je stižena takovou vadou, že je absolutně neplatná. Tuto vadu nelze žádným způsobem zhojit. Proto bylo rozhodnuto, že nadále bude jednáno jen s pozůstalým bratrem Františkem Vrzalem, jehož dědické právo vyplývá ze zákona a není ničím zpochybněno. S Ing. Petrem Pacasem, který své dědické právo opírá o závěť z 6. 1. 2006, naproti tomu jednáno nebude, neboť závěť, kterou předložil je pro nedostatek formy neplatná.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 23. září 2010, č. j. -110, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Mimo jiné uvedl, že podle obsahu závěti zůstavitele Miroslava Vrzala jako svědci závěti působili rodiče závětí povolaného dědice, což jsou podle osoby jemu blízké. Odvolací soud dospěl k závěru, že aplikace ust. f) je i v daném případě v souladu s dosavadním rozhodováním obecných soudů. Pokud stěžovatel odkázal ve svém odvolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. , pak v tomto rozhodnutí vyslovený názor se podle krajského soudu týká pisatele závětí, nikoliv svědků závěti. V případě závěti pořizované podle b) zákon totiž neukládá, aby byl v závěti uveden pisatel závěti, případně aby tento byl v průběhu řízení o dědictví zjišťován, na rozdíl od zákonného požadavku na označení osob, před nimiž pořizovatel projevil svou vůli a závěť sám nepodepsal, tedy při závěti pořizované podle c) . Není proto žádného důvodu k tomu, aby ust. f) platilo pouze pro svědky závěti pořizované podle c) , jak tvrdí stěžovatel.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu z 18. 12. 2012, sp. zn. , odmítnuto (výrok I) a výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným podle ust. a nebylo shledáno přípustným ani podle ust. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů a nemá tedy po právní stránce zásadní právní význam. Uvedené rozhodnutí ústavní stížností napadeno nebylo.

III.

Ústavní soud dopěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Zde platí - ve smyslu výše řečeného - že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je v konkrétním případě předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, či nepředstavuje-li výklad extrémní, či excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Po zvážení všech výše uvedených východisek Ústavní soud usoudil, že v dané věci není dán prostor pro jeho ingerenci. Stěžovatel - bez náležité ústavněprávní argumentace - polemizuje toliko v rovině podústavního práva s rozhodnutími obecných soudů. Ta jsou přitom zjevně nejen dostatečně odůvodněná, ale i závěry v nich obsažené jsou nadto zcela správné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu