Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3901/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele TERMO ANSTALT, adresa Am Schragen Weg 14, FL - 9490 Vaduz, Lichtenštejnsko, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem, se sídlem I. P. Pavlova 38, 360 01 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. června 2012, č. j. -39, v řízení o zaplacení částky 528.014 Kč s příslušenstvím rozhodl o věcné příslušnosti tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v prvním stupni příslušné okresní soudy s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Vrchní soud v Praze při rozhodování o věcné příslušnosti vyšel z obsahu žaloby, v níž se žalobce (zahraniční právnická osoba - stěžovatel) domáhá z titulu bezdůvodného obohacení dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), po žalované vrácení zálohy poskytnuté na koupi bytu na základě smlouvy o smlouvě budoucí, z níž však posléze sešlo. Tato smlouva byla k žalobě připojena, řídí se právem České republiky a výslovně odkazuje na příslušná ustanovení . Vrchní soud v Praze uvedl, že se nejedná o obchodní závazkový vztah, a proto se v posuzovaném případě neuplatní věcná příslušnost dle S ohledem na výše uvedené se již Vrchní soud v Praze dále nezabýval námitkou, že žalobce není podnikatelem, ale jinou korporací.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s právním posouzením otázky věcné příslušnosti. Napadenému rozhodnutí vytýká, že bylo odůvodněno pouze formálně, když Vrchní soud v Praze s odkazem na žalobu konstatoval toliko předmět řízení po stránce hmotněprávní a posléze už jen uvedl, že se neuplatní věcná příslušnost ve smyslu , neboť nejde o obchodní závazkový vztah. Dovozuje, že samotná skutečnost, že v obchodním zákoníku není upraveno bezdůvodné obohacení, neznamená, že závazkový vztah nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Povaha závazkového vztahu závisí především na řešení otázky, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran. Stěžovatel poukázal rovněž na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

, podle nichž je třeba možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti posuzovat restriktivně, a to zejména v situaci, kdy některý z účastníků se změnou věcné příslušnosti vysloví nesouhlas.

4. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

5. Odůvodňováním usnesení o věcné příslušnosti dle se Ústavní soud zabýval již v několika rozhodnutích. Jedná se zejména o nález

sp. zn.

, na který poukazuje i stěžovatel. K otázce odůvodňování usnesení o věcné příslušnosti Ústavní soud uvedl, že "dle nemusí být [usnesení] odůvodněno. S ohledem na právě uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení dle je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti." Odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dle mínění Ústavního soudu těmto požadavkům odpovídá. Vrchní soud, jak je zřejmé i z jeho shora stručně vylíčeného obsahu, nevyslovil pouhý závěr o věcné příslušnosti okresního soudu, ale svůj právní názor též řádně, byť stručně, odůvodnil. Vrchní soud výslovně posouzení věcné příslušnosti odvíjí od obsahu žaloby (předmětu sporu). To je dle Ústavního soudu korektní přístup, neboť stanovení věcné příslušnosti okresních nebo krajských soudů dle závisí na předmětu řízení. Předmětem sporného řízení je nárok v procesním smyslu, jenž je tvořen dvěma složkami: předmětem nároku a základem nároku. Předmětem nároku jsou požadované účinky soudního rozhodnutí, vyjádřené v žalobním petitu; základem nároku jsou skutková tvrzení, jež žalobce přednesl k odůvodnění svého nároku. Vymezení předmětu sporu je tedy především věcí žalobce, což ostatně odpovídá i dispoziční zásadě ovládající civilní sporný proces. Vyšel-li v souladu s tím Vrchní soud v Praze z obsahu žaloby, nelze v takovém postupu spatřovat porušení žádného z aspektů práva na spravedlivý proces.

6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o věcné příslušnosti, třebaže se přímo dotýká ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, zůstává toliko usnesením procesním; nejedná se tedy o rozhodnutí meritorní, které by definitivním způsobem řešilo práva a povinnosti účastníků řízení. Proto jeho případná věcná nesprávnost, zvláště v situaci, kdy na danou problematiku neexistuje jednotný náhled, nemusí být nutně referenčním kritériem pro dosažení ústavněprávní roviny.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu