Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1717/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Zíky, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013 č. j. -140 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2011 č. j. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Dne 28. května 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mu byla stanovena povinnost vyklidit a předat statutárnímu městu Plzni (dále jen " ") byt, v němž stěžovatel v minulosti žil na základě nájemní smlouvy.

2. Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") rozhodl na základě žaloby podané rozsudkem ze dne 10. prosince 2010 č. j.

-58, že stěžovatel má povinnost do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku vyklidit a předat vedlejšímu účastníkovi předmětný byt. Okresní soud dospěl k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro vyhovění žalobě na vyklizení, jelikož stěžovatel užíval byt bez právního důvodu, neboť nájemní smlouvu na dobu určitou neprodloužil z důvodu prodlení s placením nájemného. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") změnil v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu a stanovil stěžovateli ke splnění uvedených povinností novou lhůtu do dne 30. září 2011. Krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, neboť i výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu může být v rozporu s dobrými mravy, k čemuž dle odvolacího soudu v projednávaném případě došlo. Na druhou stranu však krajský soud odmítl, že by mohl žalobu na vyklizení zamítnout, jelikož tím by se stěžovateli dostalo více práv, než si s sjednal, neboť by došlo ke změně nájemního vztahu na dobu určitou v nájemní vztah na dobu neurčitou. Za přiměřené řešení tohoto problému považoval krajský soud prodloužení lhůty dané k vyklizení bytu, čímž byla stěžovateli dána rozumná možnost zajistit si náhradní bydlení. Stěžovatel podal proti oběma zmíněným rozsudkům dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož stěžovatel nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2012.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy neochránily jeho právo na důstojné bydlení vyplývající z d (dále jen " ") a dále porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu y, jakož i práva vyplývající z a y. Obecným soudům vytýká především skutečnost, že dostatečným způsobem nezasáhly proti výkonu práva, který sám krajský soud označil za rozporný s dobrými mravy. Stěžovatel poukazuje na to, že se sice po určitou dobu dostal do prodlení s placením nájmu, jako důsledku tíživé sociální situace jím nezaviněné, nicméně dluh již celý uhradil a nemůže si v současné chvíli opatřit sám důstojné bydlení. Proto je výkon práva ze strany v rozporu s dobrými mravy a ustanoveními zákona o obcích, dle nichž je každá obec povinna pečovat o potřeby svých obyvatel. Soudy rovněž pochybily, když nepřipustily provedení stěžovatelem navrženého důkazu výslechem osoby pracující pro v bytové oblasti. Nejvyšší soud pak navíc pouze povšechně přešel poukazy na jeho vlastní relevantní judikaturu. Krajský soud pochybil, když na jedné straně konstatoval rozpor výkonu práv s dobrými mravy a na straně druhé vedlejšímu účastníkovi tato práva ponechal s tím, že jinak by stěžovatel získal více práv, než si v předmětném vztahu sjednal. Taková argumentace nemůže dle stěžovatele v právním státě obstát, neboť soudy mají úřední povinnost konstatovat absolutní neplatnost nemravných právních úkonů a zamezit realizaci práv z nich vyplývající. Obecné soudy při řešení případu měly přihlédnout ke zvláštním osobním okolnostem na straně stěžovatele i na straně , který, jakožto územní samosprávní celek, má povinnost pečovat o důstojné bydlení svých obyvatel a nikoliv je diskriminovat léta trvajícími soudními a exekučními řízeními. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 ), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla řádně zastoupeným stěžovatelem podána v zákonné lhůtě a splňovala podmínky přípustnosti takového návrhu (srov. a ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavnímu soudu tedy nic nebránilo, aby přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Na základě stěžovatelem vznesených námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní stížnost ve svém jádru představuje zopakovaný soubor námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, které se s nimi dostatečným a ústavně konformním způsobem vypořádaly. V takové situaci Ústavní soud nemůže, vázán zákazem narušování nezávislého rozhodování obecných soudů, přehodnocovat závěry napadených rozhodnutí ohledně interpretace a aplikace podústavních práv, a to ani v případě, že by se s těmito závěry neztotožňoval. Stěžovateli nelze dát za pravdu, že by obecné soudy odmítly stěžovatelovy důkazní návrhy bez řádného zdůvodnění, neboť Nejvyšší soud na s. 3 napadeného usnesení srozumitelně vyložil, z jakého důvodu nemůže mít pro dovolací řízení provedení stěžovatelem navrženého důkazu žádnou relevanci. Stejně tak dovolacímu soudu nelze vytknout, že by se dostatečným způsobem nevyjádřil k stěžovatelem vzneseným námitkám opírajícím se o judikaturu Nejvyššího soudu, neboť ten dostatečně ozřejmil, proč nelze ve stěžovatelově námitce spatřovat důvod pro kasaci rozsudku krajského soudu a proč v dané věci nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu (

sp. zn.

a

).

7. S ostatními námitkami se v uspokojivé míře vypořádaly obecné soudy a Ústavní soud může na jejich podrobná odůvodnění v tomto směru toliko odkázat. Podle y soudy poskytují ochranu právům, nikoli pouze právům jedné strany, ať již žalované či žalující. Jestliže v projednávané věci dospěly k závěrům, které vyplývají ze sjednané nájemné smlouvy a z okolností jejího plnění, poskytly tím současně i ochranu vlastnickému právu . Zejména z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je patrné, že tento soud věnoval řádnou pozornost tomu, aby při konkurenci jednotlivých chráněných hodnot nalezl spravedlivé řešení nastoleného problému z hlediska výkladu obč. zák. Odvolacímu ani dovolacímu soudu tedy nelze vytknout nedostatečnou pozornost stran rozporu předmětné nájemní smlouvy s dobrými mravy (porušení smlouvy, navíc sjednané na dobu určitou, bez dalších podmínek). Totéž platí o stěžovatelově námitce ohledně povinnosti , jakožto obce, pečovat o důstojný život a zajištění potřeb svých obyvatel. Ani v tomto směru nelze rozhodnutí obecných soudů označit za svévolná či stojící v rozporu s principy spravedlnosti a právního státu. V tomto ohledu je navíc třeba poznamenat, že tato námitka nebyla dle narační části napadených rozhodnutí v odvolacím řízení vznesena, a proto nelze obecným soudům vytýkat, že se s ní dostatečným způsobem nevypořádaly, nehledě na to, že problematika zajišťování bytové potřeby je rovněž věcí širšího zvažování možností obce v této oblasti.

8. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu