Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1481/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, AK se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a č. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ve výroku, jímž byl jako poškozený odkázán s nárokem na náhradu nemateriální újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že obžalovaný P. H., státní občan Běloruské republiky, byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení § 145 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil na Janě P. (jedná se o pseudonym) jednáním blíže popsaným ve výrokové části rozsudku, které následně vedlo ke smrti poškozené. Za tento skutek byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Městský soud v Praze dále zavázal obžalovaného povinností nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 61 912 Kč a stěžovateli jako pozůstalému poškozenému jednorázové odškodnění ve výši 240 000 Kč; s nárokem na náhradu nemajetkové újmy soud odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obžalovaného a poškozeného stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl.

Ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy stěžovatele v požadované výši 10 milionů Kč, soudy obou stupňů konstatovaly, že stěžovatel - druh zemřelé Jany P. - nedoložil vznik nároku, rezignoval na snahu vyčíslit škodu tak, aby bylo zřejmé, proč ji uplatňuje v té či oné výši, a byť byl jeho nárok uplatněn včas, nebyl podpořen jediným důkazem, jenž by soudu umožnil výši nároku přesně stanovit a zdůvodnit. Pro zřejmou rozsáhlost a náročnost dokazování, vybočující z důkazních potřeb trestního řízení, byl proto odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nerespektovaly základní požadavky spravedlivého procesu, k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy přistoupily formalisticky, aniž by dbaly vyšší míry ochrany poškozených v souladu s novelou trestního řádu účinnou od 1. 7. 2011. Stěžovatel podotkl, že soudu předložil lékařské zprávy svědčící o jeho zdravotní újmě a traumatu způsobeném úmrtím družky, poukázal na zásadní zásah do sféry rodinného a osobního života ztrátou životního partnera a zdůraznil, že odkázáním na řízení ve věcech občanskoprávních je opětovně vystavován připomenutí prožité stresující události, nemalé poplatkové povinnosti a opětovné důkazní povinnosti. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že soudy v trestním řízení na základě obsahu spisu a všech okolností případu mohly a měly rozhodnout o nároku na náhradu nemajetkové újmy, byť alespoň v určité výši.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

K povaze adhezního řízení Ústavní soud podotýká, že ačkoliv adhezní řízení je součástí trestního řízení a jeho výsledek je závislý na vyslovení viny obžalovaného, vykazuje specifika, jež je od samotného trestního řízení podstatně odlišují. Jeho předmětem je náhrada škody (materiální i nemateriální), jakožto soukromoprávní nárok poškozeného, a i když má poškozený v mnohých případech usnadněné důkazní postavení v otázce vzniku škody, je vždy povinen dokázat výši vzniklé škody. Pakliže nejsou pochybnosti o jejím vzniku a skutečné výši, soud obžalovanému uloží povinnost k její náhradě, v opačném případě odkáže poškozeného na uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Adhezní řízení vyúsťující v uložení povinnosti k náhradě škody v odsuzujícím rozsudku je tak v tomto směru limitováno nezbytnou důkazní aktivitou poškozeného.

V projednávané věci postupoval Městský soud v Praze podle ustanovení § 229 odst. 1 tr. řádu a odkázal stěžovatele s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Svůj postup odůvodnil poukazem na absenci relevantních tvrzení ze strany stěžovatele, jakož i důkazů, na jejichž základě by mohla být stanovena výše nároku. Ústavní soud upozorňuje, že povinnost soudu rozhodnout v adhezním řízení o uplatněném nároku na náhradu nemateriální újmy není bezvýjimečná, neboť trestní řád umožňuje, nejsou-li splněny další předpoklady pro rozhodnutí, aby další objasňování skutkového základu probíhalo v jiném než trestním řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že Městský soud v Praze vážil rozsah dokazování vedeného ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny obžalovaného a usoudil, že by na jejich základě o náhradě imateriální újmy v rozsahu, jak stěžovatel navrhl, nemohl rozhodnout a že pro takové rozhodnutí by bylo třeba vést další dokazování, jež by rámec trestního řízení výrazně překročilo. Takový závěr Ústavní soud nepovažuje za formalistický, vykazující znaky libovůle, jak stěžovatel tvrdil, naopak má za to, že i s přihlédnutím k předloženým tvrzením poškozeného a dalším okolnostem případu lze postup obecných soudů vedoucí k odkazu stěžovatele na řízení občanskoprávní považovat za akceptovatelný, tj. nevybočující z mezí a hledisek stanovených kautelami y a Úmluvy.

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil opodstatněnosti tvrzeného porušení vlastnického práva stěžovatele, neboť o jeho nároku na náhradu imateriální újmu dosud nebylo napadenými rozhodnutími s konečnou platností rozhodnuto.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2013

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu