Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1600/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Dominika Urbana, zastoupeného Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. -165, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Návrhem, podaným elektronicky dne 17. 5. 2013, se Dominik Urban (dále jen "žalovaný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozsudkem vydaným v řízení o určení neúčinnosti kupní smlouvy byla porušena základní práva na soudní ochranu dle a na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 12. 7. 2012 Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") určil, že kupní smlouva uzavřená dne 27. 11. 2007 mezi Petrem Urbanem jako prodávajícím a Dominikem Urbanem ohledně specifikovaných nemovitostí je vůči Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5 (dále jen "žalobkyně"), neúčinná, a rozhodl o nákladech řízení.

Dne 12. 2. 2013 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

III.

Stěžovatel v podstatné části ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. V části III pak tvrdil, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Byl toho názoru, že závěr odvolacího soudu o úmyslu prodávajícího Petra Urbana zkrátit věřitele neměl oporu v provedeném dokazování a byl extrémně rozporný se zjištěným skutkovým stavem. V řízení nebyl proveden žádný důkaz prokazující jeho vědomost o úmyslu dlužníka věřitele zkrátit.

Vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti vyžadováno nebylo.

IV.

Ústavní stížnost byla podána včas osobou řádně zastoupenou a k jejímu podání oprávněnou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel tvrdil, že řízení v jeho občanskoprávní věci nebylo spravedlivé, neboť jeho věc byla nesprávně právně posouzena.

Ústavní soud především připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v a násl. hlavy páté y, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva, což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E, dostupné na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).

K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti řízení v důsledku nesprávného právního posouzení jeho věci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není (stěžovatel byl však opačného názoru), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006

sp. zn.

(N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)].

Ústavní soud závěrem připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákonů obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z napadeného rozhodnutí nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakoval to, s čím se nalézací a odvolací soudy relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Maje tato rozhodnutí za ústavněprávně bezchybná, může na jejich odůvodnění odkázat, a to především na ty části stěžovateli známého odůvodnění, ve kterých se odvolací soud zabývá (lze odkázat na s. 8 až 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) jeho zásadními námitkami, o které opírá své tvrzení o neústavnosti předmětného rozhodnutí.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu