Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3258/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Hradského a Růženy Hradské, zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem, se sídlem Klíčová 199, Mariánské Lázně, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 5. 2009, č. j. -98, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2010, č. j. -123, za účasti Okresního soudu v Tachově a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2012, která splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

Okresní soud v Tachově (dále také "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 29. 5. 2009, č. j. -98, zamítl žalobu stěžovatelů, kteří se v civilním řízení proti žalovaným domáhali uložení povinnosti odstranit stromky umístěné v těsné blízkosti garáže v jejich podílovém spoluvlastnictví. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že nebylo prokázáno obtěžování stěžovatelů imisemi, resp. že by kořenový systém vysázených stromů působil jakoukoliv škodu na statice a zdivu garáže.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkali, že nepřihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným právním závěrům. Konkrétní pochybení měla spočívat v nesprávné aplikaci ustanovení a opomenutí ustanovení . Soud prvního stupně dle stěžovatelů také nepřihlédl k tomu, že rostliny vysázené žalovanými jsou nadměrně vlhké a v části zdi již opadala omítka. V této souvislosti stěžovatelé odkázali na znalecký posudek a výpověď znalkyně Kočovské, které nebyly soudem dostatečně zohledněny. Dále namítali rozpory mezi výpovědí znalce Ing. Matějky a údaji uvedenými v jeho znaleckém posudku.

Krajský soud v Plzni (dále také "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. -123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se jedná o typický sousedský spor, kdy vlastníci mají ve vztahu ke svým objektům rovnocenné postavení a každý má nárok na stejnou ochranu svého vlastnického práva. Odvolací soud se potom ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, resp. s tím, že v tomto případě šlo o typickou negatorní žalobu ve smyslu , kterou se lze domáhat pouze zdržení se určité činnosti, nikoliv však uložení povinnosti něco plnit či konat. Podle jeho názoru již jen z tohoto důvodu nešlo žalobě vyhovět. Dle odvolacího soudu nebylo rovněž prokázáno, že by byly naplněny veškeré podmínky pro aplikaci , tedy že by se ze strany žalovaných jednalo o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Taktéž nebylo možno aplikovat ustanovení , neboť v řízení nebylo prokázáno, že by v souzené věci šlo o hrozící vážnou újmu, jak uváděli stěžovatelé. K námitce ztížené možnosti přístupu k údržbě potom odvolací soud dodal, že si tuto situaci zapříčinili sami stěžovatelé, když se rozhodli umístit garáž až na samou hranici pozemku a nepočítali s vhodnějším prostorovým uspořádáním.

Stěžovatelé svou ústavní stížností brojí proti výše uvedeným rozsudkům, kterými mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu d a práva na ochranu majetku ve smyslu d, neboť soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným právním závěrům a jejich konečná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Podle stěžovatelů soudy nesprávně zdůvodnily svá rozhodnutí zejména tím, že ustanovení považovaly za úpravu opatření represivního a nikoliv preventivního a že neaplikovaly ustanovení . Stěžovatelé dále upozornili na ustanovení , (dále jen " "), který upravuje výsadbu stromů v blízkosti sousedních pozemků. Podle tohoto ustanovení mají být stromy zasazeny nejméně ve vzdálenosti 1,5 m, resp. 3 m od sousední hranice. Další námitky uplatňované v ústavní stížnosti se týkaly rozporů mezi závěry obecných soudů a provedenými důkazy. Stěžovatelé závěrem dodali, že předmětné stromy byly vysázeny s jasným úmyslem poškodit jejich majetek, neboť k vysázení došlo poté, co žalovaní v dřívějším řízení neuspěli ve sporu o určení společné hranice.

Na základě uvedeného stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud oba rozsudky obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Jádrem ústavní stížnosti je rozsáhlá polemika stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů, přičemž Ústavní soud zde nezjistil žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelů. Stěžovatelé konkrétně polemizují s provedenými důkazy a s následnou aplikací ustanovení a .

Ustanovení obsahuje úpravu tzv. sousedských vztahů, "které tvoří souhrn občanskoprávních norem upravujících vztahy vlastníka a třetích osob při užívání věci, pokud jde o účinky užívání věci na tyto osoby, případně jejich majetek. Jde tu o to, zda a kdy lze žádat ochranu proti výkonu vlastnického práva, jehož důsledky přesahují hranice vlastníkovy věci (tzv. imise)" (ŠVESTKA, J., et al. I, II. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6. s. 715). Právní doktrína a následně i rozhodovací praxe soudů potom dospěla k tomu, že ustanovení poskytuje vlastníkovi toliko a pouze negatorní nárok. Žalobce se tedy může vůči vlastníkovi sousedního pozemku úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by mu byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat, např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. , uveřejněno v časopise Soudní rozhledy

č. 7/2009, s. 260.). Odvolací soud tedy správně dovodil, že vzhledem k nesprávně formulovanému žalobnímu petitu, který směřoval k uložení povinnosti něco aktivně činit (dare, facere), nebylo možno žalobě dle vyhovět.

Ustanovení je systematicky zařazeno do části šesté hlavy I. , která se zabývá prevenční povinností. Toto ustanovení je vůči obecné občanskoprávní prevenci obsažené v ustanovením speciálním a umožňuje domáhat se soudní ochrany před škodou, jejíž vznik teprve hrozí. Toto ustanovení ohroženému poskytuje preventivní ochranu před potencionálním rušením. Poskytnutí ochrany zde není podmíněno bezprostředním rizikem vzniku škody, nýbrž postačuje, aby se jednalo o vážné ohrožení, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu [srov. ŠVESTKA, J., et al. (2009) op. cit. s. 1192]. Z řečeného je patrno, že ochrana se neposkytuje každému ohrožení, nýbrž jen ohrožení vážnému, přičemž posouzení závažnosti spadá výhradně do oblasti jednoduchého práva. Ústavní soud v této souvislosti pouze kontroluje, zda obecné soudy extrémně nevybočily ze své rozhodovací pravomoci.

Po prostudování ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy zcela přesvědčivě posoudily a zhodnotily provedené důkazy, z nichž vyvodily ústavně konformním způsobem patřičné závěry o tom, že se v souzené věci nejedná o vážné ohrožení ve smyslu . Tyto závěry byly také precizně odůvodněny, díky čemuž je z rozsudků obecných soudů jasně patrno, proč nebylo žalobě vyhověno. Soud první stupně ve svém rozsudku uvedl k věci následující: "Soud má prokázáno, že větve stromů nepřesahují za hranici pozemku žalobců a rovněž v řízení důkazem znaleckými posudky nebylo prokázáno, že by větve okrasných stromů anebo kořeny stromů způsobovaly žalobcům nějakou škodu, kdy by bylo na místě učinit takové opatření, aby tento následek byl napraven, nebo aby se předešlo hrozící škodě." Odvolací soud potom k věci uvedl, "že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně, že v řízení provedenými důkazy, a to zejména znaleckým posudkem znalce Ing. Matějky, znalce z oboru stavebnictví, nebylo prokázáno, že by v důsledku vysázení řady okrasných stromků mělo jít o hrozící vážnou škodu na majetku žalobců."

K aplikaci nového uvádí Ústavní soud následující. je kodexem občanského práva, u něhož jako u každého jiného zákona je třeba posoudit jeho místní, věcnou, časovou a personální působnost. V rámci časové působnosti se potom posuzuje zejména to, zda je zákon platný, to znamená, že je vyhlášen dle y, a zda je účinný, to znamená, že vyvolává předpokládané účinky a že adresátům vznikají práva a povinnosti. Období mezi platností a účinností se nazývá legisvakanční dobou, která slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně (srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 247 s. ISBN 34-064-0177-5. s. 163-165). Ústavní soud dodává, že by bylo v rozporu s principem právní jistoty, kdyby vyvolával účinky v době, v níž není ještě účinný. Také současné použití nového jako interpretačního vodítka je přinejmenším problematické, zvláště za situace, kdy je v důvodové zprávě několikrát zdůrazněna právní diskontinuita se současnou právní úpravou. Z těchto důvodů nelze uvedenému argumentu stěžovatelů vyhovět.

Nelze také zohlednit tvrzení stěžovatelů, že žalovaní vysázeli stromy zcela úmyslně za účelem, aby garáž ve vlastnictví stěžovatelů poškodili. Taková tvrzení jsou jen hypotetická a nemají opodstatnění v provedeném dokazování. Ústavní soud k nim proto nemůže přihlížet.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu