Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 884/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Františka Marečka, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zarámí 4422, Zlín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -941 ze dne 31. 10. 2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -865 ze dne 27. 1. 2010 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -823 ze dne 20. 4. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. -836 ze dne 22. 6. 2009, a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -823 ze dne 20. 4. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. -836 ze dne 22. 6. 2009, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doplněný přípisem ze dne 13. 5. 2013, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. -823 ze dne 20. 4. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. -836 ze dne 22. 6. 2009, schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkurzní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty a určil odměnu správce konkurzní podstaty. Stěžovatel (úpadce) napadl usnesení krajského soudu odvoláním, nicméně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. -865 ze dne 27. 1. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -941 ze dne 31. 10. 2012 jako nepřípustné odmítnuto pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval obsah svých předchozích podání učiněných v řízení před obecnými soudy. Na těchto námitkách i nadále setrval, tzn., měl za to, že krajský soud a správce konkurzní podstaty postupovali v jeho věci v rozporu s ustanoveními , , , , a 2 a a 3 , o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); vrchnímu a Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýkal, že tento protiprávní postup aprobovaly. Dle stěžovatele tak došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i práva na ochranu vlastnictví, garantovaných ustanoveními , a d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno a aby odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu do doby, než bude o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou níže uvedenou, přípustná, a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstata ústavní stížnosti spočívala v nesouhlasu stěžovatele s právním názorem obecných soudů týkajícím se interpretace výše vypočtených ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu y by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, vedoucí ke schválení konečné zprávy, resp. vyčíslení nákladů správce konkurzní podstaty, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.

Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší.

Námitkami stěžovatele, vztahujícími se k výběru kupce při prodeji majetku konkurzní podstaty mimo dražbu, se pak Ústavní soud nemohl meritorně zabývat. Již Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na skutečnost, že argumentace stěžovatele stran neprojednání námitky proti konečné zprávě z obsahového hlediska odpovídá zmatečnostnímu důvodu dle . Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Z obsahu ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost využil.

Z důvodů výše uvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem jako nepřípustnou dle , dílem jako zjevně neopodstatněnou dle . Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu