Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 738/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Jitky Richterové a Marie Šinclové, právně zastoupených advokátem JUDr. Radkem Machem, Mendlovo nám. 2a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání stěžovatelky spojily s návrhem na odklad vykonatelnosti.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelky a pan Pavel Sova vlastnili v minulosti rodinný dům v L., přičemž posléze jmenovaný podal návrh k soudu na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelky prostřednictvím svého právního zástupce včas nevyjádřily, rozhodl soud rozsudkem pro uznání, kterým přiřkl nemovitost za náhradu do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Poté, co stěžovatelky pozbyly vlastnické právo k ideální polovině nemovitosti, podal vedlejší účastník žalobu na vyklizení nemovitosti. Rozsudkem ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. uložil soud prvního stupně povinnost stěžovatelce Jitce Richterové vyklidit nemovitost do 15 dnů od právní moci rozsudku a stěžovatelce Marii Šinclové povinnost vyklidit nemovitost do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. K podanému odvolání Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil a Nejvyšší soud posléze podané dovolání odmítl.

Se závěry obecných soudů stěžovatelky zásadně nesouhlasí a jsou toho názoru, že žaloba na vyklizení nemovitosti měla být ze strany obecných soudů zamítnuta, neboť jsou zde dány důvody podřaditelné pod korektiv dobrých mravů, umožňující nadřadit právo uživatele nad právo vlastníka. V souvislosti s uvedeným stěžovatelky poukazují na skutečnost, že Marii Šinclové je 75 let, přičemž v předmětném domě žila 55 let, zná dobře prostředí domu a jeho lokalitu. Bytová náhrada by pro stěžovatelku s ohledem na její věk znamenala závažný zásah do jejích životních poměrů. Stěžovatelky se ve srovnání s novým vlastníkem o nemovitost celou řadu let staraly. Nelze též odhlížet od skutečnosti, že stěžovatelky přišly o svůj spoluvlastnický podíl v důsledku vydání rozsudku pro zmeškání.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Podle článku 36 odst. 1d, jehož porušení stěžovatelky namítají, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Dle náhledu Ústavního soudu se soudy obecné předmětným případem řádně zabývaly a závěry, k nimž dospěly, rovněž řádně odůvodnily. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že otázka vypořádání spoluvlastnictví je z hlediska projednávaného případu bezpředmětná. Nicméně měly-li stěžovatelky za to, že byly předchozím jednáním svého právního zástupce poškozeny, nic jim nebránilo v tom, aby se domáhaly náhrady případně způsobené škody. Obecné soudy v rámci svého odůvodnění podrobně rozvedly důvody, pro které považují návrh vedlejšího účastníka na vyklizení bytu za opodstatněný. Současně s tím dostály též povinnosti zabývat se okolnostmi případu, resp. dopadem výkonu rozhodnutí na obě stěžovatelky. Zatímco v případě Jitky Richterové nevznikly v souvislosti s výkonem rozhodnutí obecným soudům žádné pochybnosti, neboť tato je spolu se svým manželem vlastníkem rodinného domu, kde i fakticky bydlí, v případě Marie Šinclové byla situace složitější v tom, že tato nevlastní jinou nemovitost, kterou by mohla využívat k bydlení. Postup, kdy byla stěžovatelce uložena povinnost vyklizení dotčené nemovitosti do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, nepovažuje Ústavní za ústavně nekonformní. Za předpokladu, že budou naplněny zákonné a judikaturní předpoklady náhradního bytu, neměl by být, dle náhledu Ústavního soudu, zásah do práv Marie Šinclové, s ohledem na okolnosti případu, natolik zásadní, aby jej bylo lze považovat za rozporný s dobrými mravy či aby jím dokonce došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. nevyhověl.

S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud rozsudky obecných soudů za ústavně konformní a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu