Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2424/11

Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti E. Š., právně zastoupeného Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 2010 sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu bylo dne 15. 8. 2011 doručeno podání, v němž stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v ustanovení článku 1 odst. 2 a článku 2 y, zejména pak právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na bezplatnou obhajobu, o němž se domnívá, že pro něj vyplývá z článku 40 odst. 3 y a z článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Stěžovatel se proto domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

K porušení výše uvedených základních práv mělo prý dojít tím, že stěžovateli jako odsouzenému v trestní věci byla soudy uložena povinnost nahradit státu náklady na nutnou obhajobu, a to přesto, že byl odsouzen pouze pro některé žalované trestné činy, zatímco pro jiné trestné činy byl obžaloby zproštěn; soudy prý nepřihlédly k tomu, že podal žádost o bezplatnou obhajobu. Další stěžovatelova námitka spočívá v tom, že napadená soudní rozhodnutí neobsahují náležitě podrobné odůvodnění.

Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy svá rozhodnutí o náhradě nákladů nutné obhajoby zatížily vadami ústavněprávního rozměru.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti stěžovatelovi bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. trestní stíhání, v jehož rámci mu byl z důvodu nutné obhajoby ustanoven jako obhájce JUDr. Jan Žatecký. Obhájci byla soudem přiznána a státem uhrazena částka 28.080,- Kč, vynaložená na náklady obhajoby.

Po pravomocném odsouzení byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 2010 sp. zn. uložena stěžovateli povinnost nahradit státu na účet soudu shora uvedenou částku, vyplacenou obhájci.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná. Stížnostní soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené v § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu pro to, aby odsouzenému byla uložena povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci. Odsouzený přitom neosvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, a nevyplývá to ani ze shromážděných důkazů ve spisovém materiálu.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Zásah do majetkové sféry odsouzeného, spočívající v uložení povinnosti nahradit náklady trestního řízení, nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006

sp. zn.

).

Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení v posuzované věci zjištěno nebylo.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

IV.

Nad rámec řečeného lze uvést:

V posuzovaném případě nelze souhlasit se stěžovatelovou námitkou, že výše jemu uložené úhrady nákladů na nutnou obhajobu měla být snížena z toho důvodu, že byl pro část žalovaných trestných činů obžaloby zproštěn. Ta skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen pro závažné trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, zatímco byl zproštěn obžaloby pro trestné činy pomluvy podle § 206 odst. 1 a křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona, nemá sama o sobě žádný prokazatelný vliv na náročnost obhajoby ze strany obhájce a nemůže být relevantně zohledněna při určování výše náhrady nákladů na nutnou obhajobu.

Lze souhlasit se stěžovatelem vysloveným a obecně platným požadavkem na potřebnost řádného odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavnímu soudu se však jeví jako racionální jistá diferenciace rozsahu odůvodnění co do stupně detailnosti, a to v závislosti na významu otázek, o nichž je rozhodováno. Zatímco meritorní rozhodnutí o zásadních otázkách trestního řízení, zejména o vině a o trestu, musí být velmi důkladně odůvodněno, lze se spokojit při odůvodňování méně důležitých otázek - mezi něž patří též otázka nákladů řízení - s menší detailizací odůvodnění. V posuzovaném případě lze odůvodnění napadených rozhodnutí pokládat za vyhovující, neboť umožňuje seznat základní argumenty, na nichž je výrok rozhodnutí založen.

Konečně lze připomenout, že stěžovatelem zastávaná představa o "právu na bezplatnou obhajobu" není korektní. Článek 40 odst. 3 y praví: " Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce." Článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy garantuje právo na poskytnutí bezplatného obhájce toliko za podmínky "pokud obviněný nemá prostředky na zaplacení obhájce", a "jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují". Ustanovení , věta první tr. řádu ukládá obviněnému povinnost osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Tato podmínka nebyla v posuzovaném případě splněna.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu