Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1508/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Jindřicha Abrahama, 2) Ivanky Abrahamové a 3) Ivany Procházkové, všech zastoupených JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou, AK se sídlem Goethova 5, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2013 č. j. -278, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d (dále jen "") domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž dovolací soud odmítl jako nepřípustné dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku soudu druhého stupně.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 9. 2009 č. j. -183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 11. 5. 2010 č. j. -207 a shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že se pan Jindřich Abraham, právní předchůdce stěžovatelů, domáhal žalobou proti žalovanému RNDr. Petru Sukovi zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 3 po provedeném dokazování vyhověl žalobě pouze co do částky 188 161,50 Kč (výrok I.), kterou žalobce požadoval z titulu spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné šestiny na příjmech z nájemného v domě čp. X v Praze, k. ú. Vinohrady za období od 26. 10. 2002 do 26. 10. 2005, požadavku na zaplacení částky 211 838,50 Kč z titulu náhrady škody ve smyslu § 420 obč. zák. nevyhověl z důvodu absence vzniku škody a žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.); náhradově nákladovým výrokem soud zavázal žalobce povinností zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 31 526,56 Kč.

V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, tak i jeho právními závěry, které na tomto místě není třeba podrobněji opakovat, neboť jsou stěžovatelům i obecným soudům známy.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a žádná z uplatněných námitek je nečinila zásadně právně významným ve smyslu ustanovení , odst. 3

V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvali na tvrzení, že nárok jejich právního předchůdce na náhradu škody za vyloučení z užívání společné věci byl odůvodněný. Zopakovali, že pan Jindřich Abraham byl menšinovým spoluvlastníkem předmětného domu (v rozsahu 1/6) a že žalovaný většinový spoluvlastník inkasoval veškeré nájemné z nemovitosti a sám uzavíral s nájemníky nevýhodné nájemní smlouvy za ceny mnohonásobně nižší, než činilo tržní nájemné v místě a čase obvyklé. Kritizovali též výdaje žalovaného a jeho celkové nakládání s finančními prostředky z nájmů označili za rozporné s dobrými mravy. Na podporu své ústavně právní argumentace stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195) k hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí a obecným soudům vytkli, že se právními závěry z něho vyplývajícími odmítly z důvodů ryze formálních řídit.

Stěžovatelé petitorně žádali zrušení usnesení Nejvyššího soudu, přestože z obsahu ústavní stížnosti vyplývalo, že brojí i proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, které rovněž přiložili k ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy přezkoumal všechna tři rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi vyložil, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu nález (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Ta však v projednávané věci neshledal.

V projednávané věci považoval postup obecných soudů za souladný s kautelami y - Obvodní soud pro Prahu 3 po hodnocení provedených důkazů, jejichž součástí byl i posudek znalce o určení obvyklého výnosu z nájmu bytů a nebytových prostor v předmětném domě, dospěl ke skutkovému zjištění, že nájemné požadované za užívání nebytových prostor a bytů lze akceptovat a že se nejedná o extrémní případ porušování práv spoluvlastníka, jak měl na mysli Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

. Při rozhodování o návrhu na náhradu škody soud přihlédl k majoritě žalovaného a dovodil, že i v případě rozhodování spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 obč. zák., tj. většinou počítanou podle velkosti podílů, by si svoje rozhodnutí prosadil a výše inkasovaných příjmů by byla shodná; tento závěr ve svém důsledku vedl k závěru o absenci škody jako podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného na náhradu škody. Městský soud v Praze se odvoláním právního předchůdce stěžovatelů zabýval a na námitky v něm uplatněné přiměřeným způsobem reagoval. Postup a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud respektoval a k ústavně právní argumentaci y uvádí, že prostý nesouhlas, resp. polemika s hodnocením důkazů, zjištěním skutkového stavu či právním názorem, sám o sobě a bez dalšího nemůže přivodit kasaci soudního rozhodnutí [srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)].

K námitce stěžovatelů o chování žalovaného v rozporu s dobrými mravy Ústavní soud připouští, že tento korektiv obecné soudy výslovně nezmínily, nicméně lze mít za to, že ho při svém rozhodování nepominuly; chování žalovaného posuzovaly v daném čase, na místě a v souvislostech vzájemných vztahů s právním předchůdcem stěžovatelů. Ústavní soud dal již dříve najevo, že se zřetelem k pestrosti a mnohotvárnosti vzájemných vztahů mezi jednotlivci nelze definitivně určit výčet dobrých mravů, lze však na základě objektivního kritéria s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, včetně doby i postavení účastníků posoudit, zda se konkrétní jednání, chování či právní úkon dobrým mravům příčí či nikoliv. V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 3 i Městský soud v Praze vzaly uvedená hlediska v úvahu a při rozhodování o nároku žalobce na náhradu škody přihlédly ke všem souvisejícím okolnostem.

Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení ; shledal, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé neměl po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními Ústavní soud zcela respektoval a připomíná, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2013

Jan Musil, v. r.

předseda senátu