Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1203/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů Václava Himla a Milady Himlová, zastoupených Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. -231 ze dne 7. 11. 2011, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -276 ze dne 11. 4. 2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -319 ze dne 23. 1. 2013, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 12. 4. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze z 11. 4. 2012 č. j. -276, kdy k němu vztahují svůj návrh na odložení vykonatelnosti ve smyslu . Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z přiložených listin, je však zřejmé, že stěžovatelé ústavní stížností brojí i proti v záhlaví citovanému rozsudku okresního soudu, jenž byl k odvolání stěžovatelů potvrzen zmíněným rozsudkem krajského soudu. Byli to konečně stěžovatelé, kdo týž rozsudek krajského soudu napadli dovoláním, jež bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Od doručení usnesení Nejvyššího soudu ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti dovozují i dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svoji judikaturou (srovnej například usnesení z 6. 8. 2008 sp. zn. ), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI, Praha, číslo 3, 2004, strana 125) podrobil přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí a během něhož mělo dojít k porušení základních práv garantovaných stěžovatelům zejména a y základních prav a svobod (dále jen ""), byla stěžovatelům stanovena povinnost vyklidit jimi užívanou a v rozhodnutí specifikovanou nemovitost. Stěžovatelé ji přitom - řečeno souhrnně - prodali, aby tak splatili své dluhy. Nemovitost pak byla dále prodána nynějšímu vlastníkovi, jenž se v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce domáhal jejího vyklizení. Stěžovatelé pak v ústavní stížnosti zejména akcentují, že předmětnou nemovitost nikdy prodat nechtěli, její prodej je nemravný. Kupující, jenž nemovitost od stěžovatelů (přesněji toliko od Václava Himla) nabyl, i kupující domáhající se nyní vyklizení, byli spolu předem domluveni a jejich cílem bylo stěžovatele poškodit.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.

K věci samé Ústavní soud toliko dodává, že stížnostní argumentace stěžovatelů v podstatě vůbec nereflektuje závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů. Přitom podle názoru Ústavního soudu jsou v záhlaví citovaná rozhodnutí nejen z pohledu jednoduchého práva zcela akceptovatelná, ale také spravedlivá. Naopak chování stěžovatelů, tak jak je popsáno zejména v prvostupňovém rozhodnutí, podle Ústavního soudu slušnosti a dobrým mravům příliš nekonvenuje, svědčí naopak o snaze stěžovatelů překonat pro ně nepříznivou finanční situaci bez ohledu na to, jaký dopad jimi zvolené řešení bude mít na ostatní účastníky smluvních vztahů, k předmětné nemovitosti se vážící.

Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelů daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Návrh spojený s ústavní stížností přitom sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu