Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3005/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti O. H., soudce, zastoupeného JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Slezská 13, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. května 2012 č. j. -169, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. srpna 2012, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. května 2012 č. j. -169 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a dále právo na svobodu projevu, zejména právo na kritiku.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že ministr spravedlnosti České republiky podal dne 22. července 2011 u Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného návrh na zahájení řízení proti stěžovateli pro skutek spočívající v tom, že v období od září 2010 do ledna 2011 bezdůvodně a opakovaně vstupoval do elektronického informačního systému ISAS k dokumentům uloženým v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , do nichž nahlížel (nejméně 60 x) a v jednom případě, o čemž svědčí zjištěné navýšení dat, navíc dokument změnil. Současně se dotazoval soudkyně vyřizující tuto trestní věc, na její postup s upozorněním, že obviněný je mediálně známou osobou, která si nenechá nic líbit a věc považuje za komplot proti sobě, protože vozidlo neřídil. Podle kárného žalobce stěžovatel tímto skutkem zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudu a tím spáchal kárné provinění podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší správní soud rozhodnutím napadeným ústavní stížností uznal podle , o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " Sb"), stěžovatele vinným, že ve věci sp. zn. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 se opakovaně dotazoval soudkyně, rozvrhem práce pověřené projednáváním a rozhodnutím uvedené trestní věci, na její postup, vyzýval ji k provedení důkazu výslechem svědka, opakovaně jí sděloval, že obžalovaný je mediálně známou osobou, a že obvinění proti němu jsou policií vykonstruována, to vše se záměrem ovlivnit rozhodnutí ve věci, tedy zaviněně porušil povinnosti soudce stanovené v zákona o soudech a soudcích. Tím spáchal kárné provinění podle zákona o soudech a soudcích, za což mu bylo uloženo podle ustanovení téhož zákona snížení platu o 10 % na dobu 6 měsíců. Podle byl pak stěžovatel zproštěn kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, že v jednom případě dne 30. listopadu 2010 změnil dokument elektronického informačního systému ISAS v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , protože skutek nebyl prokázán.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s napadeným rozhodnutím a namítal, že kárné řízení nemělo vůbec proběhnout, neboť návrh na zahájení kárného řízení byl podán po uplynutí subjektivní lhůty uvedené v K podání návrhu došlo podle názoru stěžovatele dne 22. července 2011 a Nejvyšší správní soud se ani k námitce vznesené stěžovatelem nezabýval tím, kdy se skutečně kárný žalobce dozvěděl o tom, že k jednání, které je označováno za kárné provinění, došlo. Nejvyšší správní soud se přitom spokojil pouze s prohlášením kárného žalobce, které je uvedeno v žalobě. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že Nejvyšší správní soud sice provedl důkazy, které stěžovatel jakožto kárně obviněný navrhl, a které jak samy o sobě, tak i v širším kontextu mohly svědčit v jeho prospěch, ale v rámci rozhodnutí k nim vůbec nepřihlížel nebo je dokonce svévolně hodnotil, jako by šlo o důkazy opačné. K tomu měl Nejvyšší správní soud pominout skutečnosti, na které stěžovatel poukazoval a které byly pohnutkou k jeho jednání a byly v řízení prokázány. Jednalo se o skutečnost, že při vyřizování předmětného trestního spisu došlo ze strany Obvodního soudu pro Prahu 2 k několika pochybením, na která stěžovatel soudkyni upozorňoval. Stěžovatel namítal, že jeho jednání bylo vedeno snahou upozornit kolegyni na skutečnost, že v případě, který se týkal mediálně známé osoby, došlo k závažným pochybením. Podání návrhu ke kárnému soudu pak stěžovatel považuje za pokus orgánu státní správy regulovat svobodnou diskusi mezi soudci. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. července 2007 vydaný pod

sp. zn.

, bod 25, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. června 2012 č. j. -242 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2012 sp. zn. 12 Ksz 6/2011.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení , usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, ani právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavním pořádku a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by Nejvyšší správní soud postupoval svévolně, ignoroval zjištěné skutečnosti a pro své závěry neměl oporu. Nejvyšší správní soud přitom své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V závěrech učiněných tímto soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.

K námitkám vzneseným stěžovatelem lze uvést, že jejich důvodnosti nelze přisvědčit.

S námitkou, že návrh byl podán po uplynutí lhůty stanovené v se Nejvyšší správní soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 5 a 6, kde dovodil, že v daném případě je navrhovatelem ministr spravedlnosti [ ], dodržení lhůty je třeba zkoumat ve vztahu k němu, nikoliv ve vztahu k předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 2, jak tvrdí stěžovatel. K tomu sám navrhovatel v návrhu uvedl, že o jednání stěžovatele se dozvěděl z písemnosti předsedy Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011. Uvedený právní názor Nejvyššího správního soudu tak nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.

Pokud stěžovatel napadá provedené důkazní řízení, a to zejména vyhodnocení provedených důkazů, Ústavní soud připomíná, že není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly ve věci rozhodujícími soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2 a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Takové porušení procesních principů shledáno nebylo. Lze uzavřít, že pokud Nejvyšší správní soud na straně 6 až 9 napadeného rozhodnutí podrobně vyložil, které důkazy v řízení provedl, jak je hodnotil a k jakým závěrům dospěl, Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 29. května 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu