Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1135/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Ivany Spoustové, zastoupené JUDr. Martinou Grofovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -1662 ze dne 8. ledna 2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. -1635 ze dne 27. dubna 2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Pavla Spousty a 2) Ondřeje Spousty a 3) Ing. Pavla Spousty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. dubna 2013 a doplněnou podáním ze dne 14. května 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně příslušnost ve věci návrhu vedlejšího účastníka řízení 3) (dále jen "otec") na změnu úpravy jeho styků s vedlejšími účastníky řízení 1) a 2) (dále jen "nezletilí") přenesena z důvodu změny bydliště stěžovatelky a nezletilých na Obvodní soud pro Prahu 9. Usnesením odvolacího soudu bylo k jejímu odvolání potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody podle Úmluvy o právech dítěte, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a d, a a y.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně obecným soudům vytýká, že nezjistily náležitě skutkový stav věci a vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Uvádí, že řízení o návrhu otce na změnu úpravy styku s nezletilými bylo zahájeno již v roce 2010 a byly v něm provedeny různé procesní úkony. Následně soud prvního stupně ze zprávy opatrovníka nezletilých zjistil, že se stěžovatelka přestěhovala a má jinou adresu v centrální evidenci obyvatel než nezletilí. Z toho podle stěžovatelky zcela nelogicky dovodil, že má bydliště na adrese trvalého pobytu nezletilých, a že spolu s nezletilými nebydlí v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 10. Stěžovatelka skutečně zakoupila byt na adrese, která je i místem jejího trvalého pobytu. Tento byt je především vhodnou investicí a nelze vyloučit, že jej v budoucnu bude využívat společně i s nezletilými k bydlení. V době rozhodování však stěžovatelka tento byt neobývala a s nezletilými bydlela v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10. Otázkou faktického bydlení stěžovatelky a nezletilých se však ani kolizní opatrovník ani obecný soud nezabývali. Na rozdíl od místní příslušnosti státního orgánu pověřeného výkonem sociálně-právní ochrany dětí, která je odvozena od místa trvalého bydliště dětí, jsou pro řízení před soudem rozhodující faktické skutečnosti týkající se dětí. V zájmu dětí je co nerychlejší rozhodování; tedy aby ve věci rozhodoval soud, který je se spisem řádně obeznámen. Proto jsou napadená rozhodnutí nepředvídatelná. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že změna bydliště nezletilých je automaticky důvodem pro postup dle ustanovení . V daném případě totiž došlo ke změně adresy a nikoliv ke změně bydliště.

3. Jak již zdůraznil Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se postupu podle ustanovení , předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení (

sp. zn.

, N 97/6 SbNU 201). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace věci jinému příslušnému soudu je pouze výjimkou z této zásady, kterou je vždy třeba vykládat restriktivně (

sp. zn.

, N 172/24 SbNU 281).

4. Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů lze podle ustanovení přenést příslušnost soudu, jestliže se změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, a za současné další podmínky, že je to v zájmu nezletilého s tím, že např. nemusí být v zájmu nezletilého přenesení příslušnosti v době, kdy věc může snadněji a rychleji rozhodnout na základě dosavadních výsledků řízení soud dosud příslušný (stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. ze dne 10. května 1981).

5. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že jak orgán sociálně-právní ochrany dětí, tak i obecné soudy se důsledně zabývaly otázkou, kde nezletilí bydlí a nikoliv, kde mají adresu trvalého pobytu. Přitom odvolací soud vytknul stěžovatelce, že změnu bydliště neoznámila orgánům sociálně-právní ochrany dětí, potažmo soudu. Odmítl, že skutečnost, že stěžovatelka tuto změnu neoznámila, byla okolností hodnou zohlednění. Nelze tedy učinit závěr, že by přenesení příslušnosti bylo v posuzovaném případě svévolným zásahem do práva na zákonného soudce.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu