Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3606/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Dujky, zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, č. j. -31, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011, č. j. -52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.

Napadeným rozsudkem zamítl ve výroku I. Městský soud v Praze žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 50.000 Kč s 6% úrokem od 16. 12. 2009 do zaplacení a zaplacení odměny směnečného peníze ve výši 166,67 Kč, a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud zjistil, že směnka je vystavena dne 1. 1. 2007 žalovaným jako výstavcem a je opatřena podpisem žalovaného u předtisku "výstavce; dle tvrzení žalobce je podpis žalovaného rovněž v pravém horním roku směnky šikmo tak, že částečně zasahuje přes tiskem vyznačenou doložku "bez protestu". Na ě je dále uveden text: za tuto směnku zaplatím 50.000 Kč (i slovy) a text: tato směnka nesmí být předložena k proplacení dříve než 24 měsíců od data vystavení této směnky, splatnost "na viděnou". Výstavce prodlužuje lhůtu k předložení k placení na dobu 3 roků od data po vystavení. Pod vodorovnou čárou je vyznačen v jednom řádku text "Místo placení: osobně". Pod tímto textem je uveden v samostatném řádku údaj o remitentu směnky.

Soud prvního stupně dovodil, že vyznačení místa placení v samostatném řádku s textem "Místo placení: osobně" nesplňuje nároky uvedené v čl. I. část druhá , zákon směnečný a šekový. To platí pro absenci řádného vyznačení místa, kde má být placeno. Platební místo je místem, kde by směnka měla být při splatnosti předložena k placení, popřípadě pro neplacení protestována. Jde o trvalé platební místo pro danou směnku a platí pro každého ze směnky legitimovaného směnečného věřitele i dlužníka. Změnit platební místo na směnce lze toliko dohodou všech směnečných účastníků, jinak nastupuje režim daný v čl. I. část prvá zákona směnečného a šekového. Zákon směnečný a šekový klade na vyznačení údaje místa placení na směnce minimální nároky, kterými sleduje v zásadě určitost platebního místa určeného minimálně údajem označujícím existující obec nebo město. Takovým náležitostem však směnka nevyhovuje. Je-li tedy ve směnce vyznačen údaj místa placení, byť vadně, není možné postupovat podle č. I. část druhá zákona směnečného a šekového, tedy dovozovat podpůrně z vyznačeného místa výstavcova bydliště místo placení. Tato právní úprava tzv. zákonného místa placení se uplatní pouze v případě, že směnka vlastní neobsahuje údaj platebního místa, což není řešený případ. Proto soud uzavřel, že směnka není směnkou řádnou a žalobu zamítl.

Vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění především uvedl, že údaj o místu, kde má být placeno, nesmí vzbuzovat pochybnosti, kde (na jakém místě) má být plněna povinnost výstavce směnky z ní plnit a realizováno právo majitele směnky plnění požadovat. Pokud je ve směnce uvedeno místo placení neurčitě a nesrozumitelně způsobem nevyhovujícím výše popsanému požadavku, činí tato skutečnost směnku neplatnou. Na tomto závěru nemění nic obsah čl. I. § 76 odst. 3 zákona směnečného a šekového; toto ustanovení lze totiž aplikovat pouze v případě, není-li ve směnce uveden žádný údaj platebního místa. Z tohoto ustanovení tedy nelze dovodit, že k vadnému uvedení místa na směnce nebude přihlíženo.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2012, č. j. -80, odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné ze zákona.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecného soudu pro tvrzené porušení svých základních práv (zejména na spravedlivý proces a na rovnost) podle a a 37 odst. 3 d.

V konkrétnostech zejména namítá, že je majitelem 38 směnek vlastních, vystavených vždy Pavlem Bártou, který byl žalovaný i v nyní posuzované věci. Obrátil se s 38 návrhy na zaplacení příslušné částky plynoucí z těchto směnek k soudu. Jednotlivé směnky jsou stejné, lišily se pouze různými termíny splatnosti. Ve všech případech - s výjimkou nyní posuzované věci - byly nakonec (ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze) směnky shledány za platné. Vrchní soud v Praze v jednom z těchto pro stěžovatele příznivých rozhodnutí uvedl: "...na sporné směnce se žádný údaj, který by bylo lze považovat za (třeba i vadný) výslovný údaj platebního místa, nenalézá. Výraz "osobně", byt následuje z gramatického i logického hlediska zcela nepochopitelně za slovy "Místo placení", žádné takovéto místo neudává, neboť nejde o údaj zeměpisný, nýbrž o vyjádření způsobu, jak se má placení uskutečnit. Kde se má uskutečnit, se však na směnce neuvádí. Pak je nutno ovšem uzavřít, že není-li na předmětné směnce žádné platební místo výslovně uvedeno, uplatní se podpůrná úprava obsažená v ustanovení čl. I. § 76 odst. 3 ZSS, podle níž je místem platebním místo, kde byla směnka vystavena, tedy Praha. O jaké konkrétní místo na území hlavního města Prahy se jedná, pak vyplývá z ustanovení čl. I. § 87 odst. 1 ZSS.".

Stěžovatel tudíž namítá, že stejná právní otázka byla rozhodnuta Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze mezi stejnými účastníky řízení opačně.

III.

Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny. Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl.

Již soud I. stupně své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Učinil tak i soud odvolací, který napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. O extrémní exces v úvaze obecných soudů - kterou vyřešily otázku platnosti směnky - řeč být objektivně nemůže.

Opak ostatně netvrdí ani stěžovatel, nenamítá například zjevnou iracionalitu úvahy obecných soudů, nýbrž namítá toliko to, že v jiných jeho věcech u v podstatě identických směnek dovodil obecný soud o platnosti směnek opačný právní názor.

K této námitce Ústavní soud uvádí následující.

Každý soudce je při výkonu svého povolání zcela nezávislý a je vázán toliko zákony. Hodnotí důkazy a rozhoduje podle své právní úvahy zcela nezávisle (srov. též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996

sp. zn.

). Úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů není (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010

sp. zn.

, ze dne 26. 5. 2011,

sp. zn.

, ze dne 25. 4. 2006,

sp. zn.

, ze dne 20. 9. 2006,

sp. zn.

, ze dne 8. 12. 2010,

sp. zn.

).

Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že podle obsahu ústavní stížnosti k uvedenému rozdílu v rozhodnutích obecných soudů (zřejmě) nedošlo tak, že by nejdříve bylo stěžovateli opakovaně vyhověno. I stěžovatelem citované spisové značky jeho 38 věcí před Městským soudem v Praze nasvědčují tomu, že řada jeho návrhů byla podána v podstatě současně. Ostatně, i stěžovatel se v tomto kontextu vyjadřuje tak, že podal 38 návrhů na vydání směnečných platebních rozkazů proti vždy stejnému žalovanému. Z toho lze dovozovat, že stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že obecné soudy v jeho nyní posuzované věci rozhodnou jemu příznivě. Stěžovateli muselo či mělo být zřejmé, že jeho majetkový nárok není soudní praxí individualizovatelný (na základě právní úpravy) natolik, aby mohl hovořit o svém legitimním očekávání či o překvapivosti opačného názoru (než zastává on sám) apod. (srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2013,

sp. zn.

).

Ústavní soud poukazuje na novelu , provedenou , účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.".

Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě ]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.

IV.

Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody stěžovatele porušena nebyla, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu