Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 171/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Štěpánská 20, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -226 ze dne 10. 10. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. -187 ze dne 7. 10. 2011 ve spojení s doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. ze dne 20. 2. 2012,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná , 4, d (dále jen " "), ve spojení s a y a dále Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem bylo žalovaným uloženo zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 35 213 Kč (výrok I.), žaloba co do částky 26 802 Kč byla zamítnuta (výrok II.) a dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud tak rozhodl o žalobě stěžovatele na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemku stěžovatele žalovanými bez právního důvodu, přičemž přihlédl k námitce započtení vznesené žalovanými, a to částky odpovídající nákladům jimi vynaloženým v žalovaném období na údržbu pozemku stěžovatele. K odvolání stěžovatele bylo dalším napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a ve výrocích o nákladech řízení potvrzeno (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Zásah do své majetkové sféry stěžovatel spatřuje v tom, že soudy připustily kompenzační námitku žalovaných spočívající v započtení nákladů vynaložených na údržbu předmětného pozemku proti pohledávce stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení. S poukazem na § 682 o. z. dovozuje, že běžnou údržbu pronajaté věci by žalovaní, pokud by byli nájemci, byli povinni provádět bez nároku na náhradu vynaložených nákladů. Nerovnost v přístupu soudů k oběma stranám spatřuje tedy v tom, že zatímco žalovaným byla rozhodnutím soudu přiznána taková ochrana, jaká náleží nájemcům, stěžovateli nebyla přiznána taková ochrana, jaká náleží pronajímateli. Stěžovatel se neztotožňuje ani se závěrem o neúčelnosti jím vynaložených nákladů řízení na advokáta.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s postupem obecných soudů, které proti uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku započetly náklady vynaložené žalovanými na jeho údržbu. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. y), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud neshledal v napadených rozsudcích žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé porušit některé z tvrzených ústavních práv stěžovatele. Z jejich odůvodnění vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Pokud soudy na jedné straně dospěly k závěru, že žalovaní v rozhodném období užívali pozemek stěžovatele bez právního důvodu, a vzniklo jim tak bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 o. z., a na straně druhé přihlédly ke specifickým okolnostem daného případu a ke vzniklému atypickému vztahu, který žalovaní nezavinili, a oproti nároku stěžovatele zohlednily hodnotu žalovanými prováděné běžné údržby předmětného pozemku, o nějž stěžovatel coby vlastník řádně nepečoval, nelze jejich postupu z ústavního hlediska nic vytknout. Jak uvedl odvolací soud, nezohlednění běžné údržby pozemku v tomto konkrétním případě by bylo v rozporu s dobrými mravy. Poukaz stěžovatele na nerovný přístup soudů k oběma stranám, opřený o ustanovení § 682 o. z., upravující povinnosti nájemce při skončení nájmu, je proto nepřípadný.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v nákladovém výroku, zdůvodněném ustanovením Stěžovatel měl totiž ve věci úspěch jen částečný, a to ve výši mírně přesahující polovinu žalované částky. Pokud tedy soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tento závěr odpovídá dikci použitého ustanovení. Jestliže soud nadto připomněl i judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky účelně vynaložených nákladů na zastoupení účastníka, jímž je statutární město, advokátem, učinil tak nad rámec svého rozhodnutí.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená ústavní práva.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu