Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 314/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Markéty Tykvové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012 č. j. -168, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze; ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti téhož usnesení Městského soudu v Praze a usnesení soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře ze dne 27. 8. 2012 č. j. 003 Ex 11/04-164 a ze dne 15. 1. 2013 č. j. 003 EX 11/04-171, a dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil i ustanovení o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení ze dne 27. 8. 2012 č. j. 003 Ex 11/04-164, jímž soudní exekutor Mgr. Richard Bednář určil cenu konkretizovaných nemovitostí ve vlastnictví povinných (Ing. Michala Haĺka a Ing. Lucie Vrňákové), nestanovil cenu jednotlivých práv a závad s nemovitostmi spojených, uvedl, že nebyly zjištěny závady, které prodejem v dražbě nezaniknou, a konečně stanovil výslednou cenu předmětných nemovitostí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výrok, jímž nebyla stanovena cena jednotlivých práv a závad s nemovitostmi spojených, koliduje s ústavněprávními normami svým základem v úvaze, že sporné nájemní smlouvy (uzavřené stěžovatelkou coby nájemkyní a povinným jakožto pronajímatelem) jsou neplatné z důvodu neexistence předmětu nájmu a rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka dovozuje, že existenci předmětu nájmu dokládá výpis z katastru nemovitostí a závěry ohledně rozporu s dobrými mravy vycházejí jen z "domněnek o finanční nevýhodnosti". Zdůrazňuje, že dva byty byly "podrobeny rekonstrukci v hodnotě 1 270 000,- Kč", což implikuje jejich "skutečné využívání", a dovozuje, že regulérnímu závěru o neplatnosti smluv by muselo předcházet pravomocné rozhodnutí o určovací žalobě. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na délku exekučního řízení přesahující devět let a odtud plynoucí nejistotu nájemců ohledně investic a rekonstrukčních prací.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Z hledisek ústavněprávního přezkumu nelze ničeho vytknout úvaze Městského soudu v Praze (vycházející z obsahu předmětné smlouvy, jakož i zjištění znalce, že oceňovaná nemovitost je "v mimořádně špatném technickém stavu", který de facto neumožňuje její užívání, přičemž "minimálně tři roky" užívána není), že si stěžovatelka pronajala veškeré prostory nacházející se v nemovitosti za účelem přestavby na bytové jednotky, a rozhodný právní vztah není nájmem bytu podle § 685 a násl. obč. zák., nýbrž podléhá obecné úpravě nájmu ve smyslu a násl. obč. zák. (tj. nájem části budovy, resp. specifikovaných prostor, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. ). Tento nájemní vztah přitom závadu předvídanou , v rozhodném znění, s důsledky podle téhož zákona nepředstavuje.

Oproti názoru stěžovatelky tudíž jest mít rozhodnutí Městského soudu v Praze i za adekvátně odůvodněné.

Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelkou nejsou způsobilé posunout věc její ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny; že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím. Stěžovatelce se tedy zásah do základních práv doložit nepodařilo.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného vyplývá, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v senátu usnesením (bez jednání) odmítl podle .

Je-li ústavní stížnost odmítnuta proto, že je zjevně neopodstatněná, není logického podkladu ani pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [ ], a takový návrh (směřující proti , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) proto musí být (senátem) odmítnut rovněž [ a b) ].

Návrh na odklad vykonatelnosti označených rozhodnutí pak sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního (negativního) výroku již netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu