Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3186/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti SOLOMON INVEST, INC., se sídlem Simmonds Building, Wickams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 272635, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Farní 4, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -84 ze dne 26. 1. 2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -142 ze dne 26. 8. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -199 ze dne 29. 6. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv.

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadeným rozsudkem č. j. -84 ze dne 26. 1. 2009 Krajský soud v Brně zamítl pro opožděnost žalobu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky stěžovatelky za úpadcem ICOM, a. s., ve výši 2 033 052,05 Kč z titulu půjčky a smluvního úroku dle smlouvy o půjčce ze dne 10. 5. 2006 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Nalézací soud vycházel ze skutečnosti, že předmětná pohledávka, kterou stěžovatelka jako věřitel č. 13 přihlásila v konkursním řízení za úpadcem ICOM, a. s., vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 (10) K 18/2002, byla co do důvodu i výše v plném rozsahu popřena věřitelem č. 15 - v řízení žalovaným č. 2 u přezkumného jednání, které se konalo dne 10. 7. 2007. Žaloba stěžovatelky na určení pravosti pohledávky, podaná dle ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZKV"), došla pak soudu až dne 10. 8. 2007, tedy po uplynutí 30ti denní lhůty stanovené k podání žaloby v poučení soudu, kterého se zástupci stěžovatelky dostalo v úvodu přezkumného jednání, a jejíž poslední den připadal na 9. 8. 2007.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. -142 ze dne 26. 8. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Jeho rozhodnutí následně napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. -199 ze dne 29. 6. 2011 odmítl jako nepřípustné, shledávajíc rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s právní úpravou i se svou judikaturou, které tak nepředstavuje rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu , , ve znění rozhodném (dále též " ").

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud, přesvědčena, že jí bylo postupem obecných soudů v daném řízení upřeno právo domáhat se stanoveným postupem svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem, zaručené v (sic správně: ) d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zasaženo do jejího práva vlastnit majetek ve smyslu y, neboť s ohledem na neumožnění projednání přihlášené pohledávky před soudem nebude tato v rámci konkursu vedeného na majetek úpadce uspokojena. Stěžovatelka procesní neúspěch v řízení přičítala nesprávnému poučení soudu, které bylo zachyceno v protokolu z přezkumného jednání ze dne 10. 7. 2007. Přítomní účastníci byli podle jejího názoru soudem před zahájením přezkumu pohledávek poučeni obecně o právech a povinnostech vyplývajících z dotčených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, nikoliv však vyzváni k podání incidenční žaloby ve stanovené lhůtě. Naopak toto poučení obsahovalo jednoznačné konstatování, že lhůta pro podání incidenční žaloby bude následně určena správcem konkursní podstaty (v řízení žalovaným č. 1) ve výzvě zaslané jednotlivým věřitelům. Jelikož stěžovatelka tuto výzvu nikdy neobdržela, vycházela z předpokladu, že její žaloba na určení pohledávky je podávána včas. Stěžovatelka dále namítla neúčinnost popření své pohledávky žalovaným č. 2, který tak učinil v době, kdy jeho vlastní přihláška pohledávky nebyla "ve stavu způsobilém" k tomu, aby mohla být podrobena přezkumu a musela být přezkoumávána na zvláštním přezkumném jednání, v jehož průběhu byla popřena. Žaloba na určení pravosti pohledávky, kterou žalovaný č. 2 posléze podal, byla pravomocnými rozhodnutími obecných soudů zamítnuta, z čehož stěžovatelka dovozovala, že žalovaný č. 2 nikdy neměl postavení konkursního věřitele, a neměl tedy ani oprávnění popírat pohledávku stěžovatelky na přezkumném jednání konaném dne 10. 7. 2007.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou stížnostního návrhu je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy v incidenčním řízení posoudily včasnost žaloby na určení pravosti v konkursním řízení popřené pohledávky, resp. účinnost tohoto popření. Jinými slovy podrobuje kritice právní názory, které obecné soudy vyvodily z příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska shora vymezené pravomoci mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

Z relevantních částí odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se stěžovatelkou předloženými námitkami, opakovaně uplatněnými v ústavní stížnosti, velmi zevrubně zabývaly a náležitým způsobem se vypořádaly i s jejími tvrzeními. Ústavní soud v tomto směru odkazuje především na rozhodnutí odvolacího soudu, jehož právní výklad k dodržení poučovací povinnosti stanovené v § 23, resp. § 24 ZKV, opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 9. 2008, Ústavní soud již v minulosti z ústavně právního hlediska vyslovil, a to v usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 4. 2009. Obsah spisového materiálu rovněž svědčí o tom, že stěžovatelka, resp. její zástupce, u přezkumného jednání konaného dne 10. 7. 2007 byla řádně poučena nejen podle příslušných ustanovení , ale také podle ustanovení a ZKV. Přímo při přezkumném jednání byli účastníci poučeni, že bude-li nevykonatelná pohledávka konkursního věřitele popřena a trvá-li na jejím zařazení do rozvrhového usnesení, musí ve lhůtě určené správcem, která je 30 dnů, pro přítomné věřitele od termínu jednání, pro nepřítomné věřitele od doručení vyrozumění správce, podat incidenční žalobu. Skutečnost, že stěžovatelce nebyla "procesně účinným způsobem doručena výzva správce konkursní podstaty" k podání žaloby, se tedy ve světle výše řečeného jeví jako nerozhodná, neboť povinnost informovat o popření pohledávky a vyzvat k podání incidenční žaloby měl správce konkursní podstaty v souladu s poučením soudu pouze ve vztahu k věřitelům, kteří se přezkumného jednání dne 10. 7. 2007 nezúčastnili, což není případ stěžovatelky.

Neobstojí ani námitka stran neúčinnosti popření stěžovatelčiny pohledávky žalovaným č. 2. Stěžovatelkou předkládaný názor, podle něhož v důsledku popření pohledávky žalovaného č. 2 jeho účast v konkursním řízení zanikla ex tunc, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. ze dne 30. 6. 2009 či sp. zn. ze dne 21. 7. 2010), v souladu s níž účast věřitele v konkursním řízení zaniká až marným uplynutím lhůty dle § 20 odst. 3, § 23 odst. 4 či § 24 odst. 1 ZKV, přičemž do té doby může konkursní věřitel vykonávat všechna práva plynoucí z jeho účasti v konkursním řízení, tedy i právo popěrné.

Shrnuto, napadenými rozhodnutími obecných soudů nemohlo dojít k porušení práva na soudní ochranu dle y, neboť stěžovatelce nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhala svého práva před příslušnými orgány. Porušení citovaného článku nelze dovodit ze skutečnosti, že obecné soudy návrhu stěžovatelky nevyhověly. V kontextu ústavněprávního přezkumu je významné, že obecné soudy se podanou žalobou na určení pravosti pohledávky zabývaly, přičemž dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanoveními a Z ústavněprávního hlediska jim tedy podle Ústavního soudu nebylo možno nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v zahájené polemice s přijatými závěry a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

V daných souvislostech pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv stěžovatelky ve smyslu y.

Ústavnímu soudu na závěr proto nezbylo, než podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu