Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 378/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů Václava Kukačky a Petra Kukačky, oba zastoupeni JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem nám. Míru 140, Lišov, substitučně zastoupeni Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem Žižkova 1, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012 č. j. -399, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2012 č. j. -382 a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. 9. 2011 č. j. -349, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 28. 1. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu a následující d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu y a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelé domáhali vydání v napadených rozhodnutích specifikovaných pozemků, a to jako postoupeného nároku na vydání náhradních pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podle obecných soudů nárok stěžovatelů zanikl k 31. 12. 2005, a to na základě a odst. 7 zákona o půdě a článku VI. S tím ovšem stěžovatelé nesouhlasí a nesouhlasili; zejména v této souvislosti zdůrazňovali - k čemuž před obecnými soudy neúspěšně navrhovali provedení řady důkazů - že jimi nabyté pohledávky nezískali ze spekulativních důvodů, k požadovaným pozemkům mají vztah, chtějí na nich hospodařit. Proto by na ně - řečeno zjednodušeně - mělo být pohlíženo jako na "původní oprávněné osoby" [srovnej k tomuto označení přiměřeně zákona o půdě ve znění ] a nemělo by se na ně vztahovat omezení článku VI. , navazující na omezení zakotvené v článku V. téhož zákona.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. . Posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soudy zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly, a to jak s ohledem na postup stěžovatelů v řízení, tak s ohledem na zásady restitučního řízení.

K argumentaci stěžovatelů Ústavní soud (nad rámec odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jež Ústavní soud shledává přiměřená a odkazuje na ně) dodává, že smyslem restitučního zákonodárství bylo zmírnit alespoň některé křivdy způsobené v období nesvobody. Ani stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by k pozemkům jsoucím předmětem přezkoumávaného řízení byli v postavení osob (jejich právních předchůdců), jímž takováto křivda způsobena byla. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že k jiným pozemkům Václav Kukačka takové postavení měl a že i k nyní žádaným pozemkům mají oba stěžovatelé vztah a chtějí na nich hospodařit. Skutečnost, že zákonodárce stanovil pro "původní oprávněné osoby" a jejich dědice příznivější podmínky, než pro osoby, které do restitučních vztahů vstoupily na základě vlastního smluvního jednání, je legitimní.

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelů daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu