Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 26/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Martiny Sajtlerové, zast. JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30.10.2012, č.j. -43, za účasti Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníka řízení, a Adély Andrlíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla výrok II. v záhlaví konkretizovaného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo garantované článkem 36 d (dále jen " "), které zaručuje právo na spravedlivý proces, a v článku 37 odst. 3 y v rovnosti účastníků, což ve svém důsledku vedlo též k porušení článku 11 y v jejím právu vlastnit a užívat majetek, jakož i k praktickému zásahu do práva na právní pomoc garantovaného článkem 37 odst. 2 y. K věci uvedla, že okresní soud rozhodl o zamítnutí žaloby vedlejší účastnice proti stěžovatelce o zaplacení částky 5 100,- Kč a napadeným výrokem nepřiznal žádné z účastnic náhradu nákladů řízení. Dále informovala, že vedlejší účastnice se po ní domáhala zaplacení požadované částky z důvodu užívání bytu a úhrady spotřebovaných energií, stěžovatelka prostřednictvím právního zástupce se k žalobě vyjádřila, nárok považovala za neopodstatněný a nedůvodný, připomenula, že dceři vedlejší účastnice před zahájením řízení uhradila částku 5 000,- Kč. K nařízenému jednání se vedlejší účastnice ani její zástupkyně nedostavily, soud po zvážení důkazní situace dal stěžovatelce zcela zapravdu a žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že nárok na náhradu nákladů řízení spočívající v zastoupení stěžovatelky advokátem nepřiznal, když dovodil důvody pro aplikaci moderačního práva dle obč. soudního řádu. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka věnuje posouzení hranice pro tzv. bagatelní spory, poté polemizuje s důvody, kterými okresní soud rozhodl podle obč. soudního řádu a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace tohoto ustanovení. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený výrok zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení y, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 11:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl.36:

1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y.

3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Čl. 37 odst. 2:

Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Čl. 37 odst. 3:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

II.

Z předloženého rozhodnutí okresního soudu, jehož výrok II. napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 5 100,- Kč s příslušenstvím, kterou jí byla stěžovatelka povinna zaplatit za elektřinu, plyn a vodu, jež spotřebovala ve vymezeném období v souvislosti s užíváním konkrétního bytu. Okresní soud, po zhodnocení existujícího stavu, žalobu zamítl (výrok I.) a žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Při posuzování případné náhrady nákladů řízení vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla ve sporu úspěšná, a že v takovém případě by měla právo na náhradu nákladů řízení, které v něm účelně vynaložila. Avšak dodal, že v posuzované věci shledává důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 obč. soudního řádu, pro které stěžovatelce právo na náhradu nákladů nepřiznal; tyto důvody spatřuje jednak v tom, že vedlejší účastnice je důchodkyní a také v tom, že vznik sporu do určité míry spoluzavinila stěžovatelka, pokud bez právního důvodu přechodně užívala byt jiného.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozsudkem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení příslušných ustanovení y. Vzhledem ke zjištění, že podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky ohledně podmínek pro aplikaci obč. soudního řádu, odkazuje Ústavní soud na svůj dosavadní přístup k hodnocení postupu soudů při rozhodování podle tohoto ustanovení. Např. v nálezu sp.zn.

, vyjádřil Ústavní soud tento přístup následující právní větou: "Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. ), a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Aplikace ust. , tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly." V posuzované věci Ústavní soud shledal, že použití ustanovení obč. soudního řádu založil okresní soud na dvou důvodech (viz výše), z nichž Ústavní soud zejména akcentuje druhý z nich, tedy ten, který je založen na protiprávním chování samotné stěžovatelky.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu