Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 721/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Krajské nemocnice, příspěvkové organizace, se sídlem Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, zastoupené JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Teplice, Krupská 33/20, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem č.j. 187546/09/214913507506 ze dne 8. 9. 2009, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2009 č.j. 14149/09-1500-506191, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2012 č.j. -22 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012 č.j. -41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení a d (dále jen), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti uvádí, že dne 24. 8. 2009 podala dodatečné přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005 s tím, že důvody pro jeho podání byly zjištěny dne 21. 8. 2009. Finanční úřad v Ústí nad Labem řízení zastavil s odůvodněním, že byla zmeškána lhůta podle , o správě daní a poplatků, neboť lhůta pro vyměření nebo dodatečné stanovení daně uplynula dne 31. 12. 2008, aniž byla prodloužena ve smyslu citovaného zákona. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu. Kasační stížnost proti jeho rozhodnutí Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rovněž zamítl.

Správní orgány i obecné soudy vycházely při výkladu ustanovení § 47 daňového řádu z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, který překonal právní názor, že daňová povinnost podle § 47 zákona o správě daní a poplatků prekluduje po uplynutí tří let od konce roku, v němž daňový subjekt podal nebo měl podat daňové přiznání (tzv. pravidlo "3 + 1"), a zakotvil, že tato lhůta počíná běžet od konce zdaňovacího období, za něž se daňové přiznání podává (tzv. pravidlo "3 + 0"). Tento závěr byl ve vztahu ke všem typům daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, potvrzen také rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, přičemž Nejvyšší správní soud uvedl, že počátek běhu lhůty je třeba počítat shodně jako v případech řízení zahájených správcem daně z moci úřední, tak v případech, kdy dává podnět k jeho zahájení, resp. zahajuje řízení daňový subjekt.

S uvedenými závěry stěžovatelka nesouhlasí a je přesvědčena, že dodatečné přiznání k dani bylo podáno v zákonné lhůtě a řízení bylo zastaveno protiprávně. Dle jejího názoru je výklad uvedeného ustanovení nejednoznačný, přičemž nejasnost právní úpravy musí být vykládána vždy ve prospěch soukromého subjektu (v této souvislosti odkazuje i na uvedený nález Ústavního soudu). Nejasnost, do kdy lze doměřit daň - ať již jde o právo veřejného orgánu doměřit daň daňovou kontrolou nebo povinnost daňového subjektu podat dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost vyšší - je tedy třeba vykládat tak, že je to ve lhůtě počítané podle pravidla "3 + 0". Naopak nejasnost, do kdy smí soukromý subjekt cestou dodatečného daňového přiznání snížit již splněnou daňovou povinnost, musí být vykládána v souladu s pravidlem "3 + 1".

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se veškerými námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti) důkladně zabývaly. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění s argumentací stěžovatelky, týkající se výkladu a aplikace dotčeného ustanovení 47 zákona o správě daní a poplatků velmi podrobně a srozumitelně vypořádal, přičemž poukázal na svou judikaturu vztahující se k dané problematice (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. - 98, č. 2230/2011 Sb. NSS, čj. - 122, č. 2229/2011 Sb. NSS, čj. - 70). Zdůraznil podstatu prekluze spočívající v tom, že uplynutím lhůty podle § 47 zákona o správě daní a poplatků zaniká právo správce daně daň stanovit. Z toho důvodu se účinky prekluze uplatní shodně pro obě strany, tedy jak pro správce daně, tak pro daňový subjekt.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr, dle nějž způsob počítání běhu prekluzivní lhůty podle § 47 zákona o správě daní a poplatků vyjádřený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, je třeba vztáhnout nejen na lhůtu pro vyměření či doměření daně, ale také na lhůtu pro účinné podání dodatečného daňového přiznání, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Odůvodnění napadených rozhodnutí nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud neshledává, s ohledem na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, důvod se k věci duplicitně vyjadřovat.

Vzhledem k tomu, že, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu