Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1029/13

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajskou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Grada Publishing, a.s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 22, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -82 ze dne 5. listopadu 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "soud") č. j. -82 ze dne 5. listopadu 2012 (dále jen "napadené rozhodnutí") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vydání směnečného platebního rozkazu o zaplacení 175.683,- Kč a dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Soud totiž dospěl k závěru, že předložená směnka neobsahuje jednu z obligatorních náležitostí, a to označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textuy. V odůvodnění rozsudku soud mj. uvedl, že jím vyslovený závěr vyhovuje i nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 16. října 2012.

Stěžovatelka uvádí, že s ohledem na to, že Ústavní soud se ve svém nálezu vydaném bezprostředně před vydáním rozsudku skutečně okrajově vyjádřil k otázce platnosti či neplatnosti směnky označené (stejně jako ve věci stěžovatelky) jako blanko směnka, dospěla k závěru, že podání odvolání a následného dovolání v této věci má velmi nízké šance na úspěch, a je proto nehospodárné. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti důvodně vychází z předpokladu, že senáty vyšších soudů rozhodujících ve směnečnoprávních věcech by se nedokázaly odprosit od formální stránky věci a dospět k odlišnému závěru, než je závěr vyjádřený ve výše uvedeném nálezu. Stěžovatelka měla podle ústavní stížnosti dále za to, že odlišně posoudit věc a stanovit hranici mezi přípustným a zákonným formalismem a naopak výkladem přepjatě formalistickým a odporujícím pravé vůli stran, může učinit pouze Ústavní soud.

Vedena těmito úvahami stěžovatelka ve lhůtě pro podání odvolání vzala žalobu zcela zpět proti žalované č. 1 a v rozsahu jistiny ve výši 166.183,- Kč proti žalovanému č. 2. Soud následně v souladu s ust. usnesením č. j. - 103 ze dne 23. ledna 2013 rozhodl o zastavení řízení a náhradě nákladů řízení stěžovatelkou oběma žalovaným. Zpětvzetím žaloby došlo k situaci, kdy předmět řízení je nižší než 10.000,- Kč, a proto proti zamítavému rozhodnutí není možné podat odvolání ani užít jiný opravný prostředek.

Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že podobné umělé vytvoření cesty k podání ústavní stížnosti se příčí standardnímu procesnímu postupu. Je však toho názoru, že skutečnost, že Ústavní soud vyjádřil svůj obecný názor k předmětné otázce, byť bez jakéhokoliv odůvodnění, v době bezprostředně před vydáním rozsudku, téměř vylučovala odlišný názor soudů vyšších instancí, a proto odůvodňuje zvolený postup. Současně, podle názoru stěžovatelky, názor vyslovený ve výše uvedeném nálezu nebyl jakkoliv odůvodněn, byť se jedná o otázku nikoliv zcela jednoznačnou, o které jsou navíc dlouhodobě vedeny diskuze.

Usnesení o zastavení řízení č. j. - 103 ze dne 23. ledna 2013 bylo stěžovatelce podle ústavní stížnosti doručeno dne 23. ledna 2013 a tímto dnem také počala podle názoru stěžovatelky běžet lhůta k podání ústavní stížnosti, neboť právě po vydání tohoto rozhodnutí došlo k situaci, kdy již neexistuje možnost podat opravný prostředek, a ústavní stížnost je tedy podle stěžovatelky přípustná.

V dalším textu ústavní stížnosti pak stěžovatelka přednáší argumenty o nesprávnosti posouzení její věci soudem.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Stěžovatelka však v dané věci úmyslně nevyužila řádný opravný prostředek, který měla k dispozici, a účelově vytvořila situaci, kdy již obecné soudy napadené rozhodnutí nemohly přezkoumat. Toto jednání je však v příkrém rozporu s výše uvedenou subsidiaritou ústavní stížnosti a stěžovatelka tak žádá po Ústavním soudu jeho zásah přes to, že nápravu případného protiústavního stavu měla možnost uplatnit před obecnými soudy. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost v rozporu s ust. , a tato ústavní stížnost je proto nepřípustným návrhem.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2013

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka