Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 461/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Pavla Vobořila, správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti DSK, spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, AK se sídlem V Olšinách 10, 100 00 Praha, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 6. 2010 č. j. -157, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011 č. j. -194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 č. j. -218 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v a d (dále jen " ") a zároveň porušení a y (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu stěžovatele, jíž se po žalovaných RNDr. Jaromíru Šiškovi, CSc., a MUDr. Daně Šiškové domáhal zaplacení zbývající části ceny díla - rodinného domu - zhotoveného úpadcem. Okresní soud po provedeném dokazování a výkladem ujednání ve smlouvě o dílo a jejích dodatcích dospěl k závěru, že uplatněná pohledávka ve výši 1 350 608,- Kč dosud nevznikla, neboť dílo (dosud) nebylo řádně předáno a převzato. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako správné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům známa.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval dosavadní průběh řízení a předložil svoji argumentaci dokládající nesprávnost právního názoru obecných soudů. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval zejména v tom, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami obsaženými jeho podáních, odvolacímu soudu zvláště vytknul, že se nezabýval stěžejními odvolacími důvody - nepřípadností soudem citované judikatury a překvapivostí rozhodnutí nalézacího soudu, Nejvyšší soud pak - podle stěžovatelova názoru - bez ohledu na skutečný obsah dovolání spatřoval jeho meritum v kritice nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokráte dovodil, nepřísluší mu primárně zasahovat do výkladu podústavního práva provedenému orgány k tomu oprávněnými, pokud se tyto pohybují v mezích ústavnosti. Je však nezbytné, aby zvláště obecné soudy myšlenkové konstrukce, které je vedly k zaujetí jejich právního názoru, objasnily. Obecný soud se tak musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [srov. nález

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)].

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze je zřejmé, že soud podrobně objasnil důvody, jež ho vedly k zaujetí právního názoru souhlasného s nalézacím soudem, a reagoval i na stěžovatelem uplatněné námitky, mimo jiné i na případnost poukazu nalézacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Taktéž i Nejvyšší soud dostál ve svém usnesení povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí, neboť dostatečně objasnil, proč dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nepovažoval za přípustné. Ústavní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že postupu obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

K námitce "překvapivosti" rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud připomíná, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde vždy, kdy v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu je účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, případně i předložit důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní, což ve svém důsledku představuje porušení základního práva plynoucího z a y. V projednávané věci měl stěžovatel možnost oponovat právnímu názoru nalézacího soudu řádným opravným prostředkem a tohoto práva také patřičně využil; lze tedy mít za to, že se mu dostalo možnosti nepříznivý a dost možná i jen pro něho subjektivně překvapující závěry nalézacího soudu zvrátit.

Ústavní soud dodává, že prostý nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Porušením práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z kautel hlavy páté y, není a nemůže být to, že soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. Pokud by byly právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s požadavky na řádný proces vyplývající z y. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. V ústavní stížnosti obsažené odkazy na judikaturu Ústavního soudu hodnotil Ústavní soud jako nepřípadné.

K tvrzení stěžovatele o porušení a y nutno připomenout, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003

sp. zn.

(N 73/30 SbNU 193)].

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu