Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 944/13

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petra Kotta, t. č. Vazební věznice P. O. BOX 5, 140 57 Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla podle § 148 odst. l písm. c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 12. 2012, č. j. -29, jímž byla podle § 71a trestního řádu zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, nebyla přijmuta opatření k nahrazení vazby podle § 73 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu a podle § 72 odst. 1 byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.

Jak stěžovatel uvádí, je trestně stíhán pro pokračující trestný čin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle , 2 písm. a), c), odst. 3 (dále jen " ") spáchaný ve spolupachatelství dle a pro trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle , 4 písm. a), odst. 5 , dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu dle spáchaný ve spolupachatelství dle .

Stěžovatelova vazba se započítává ode dne 14. 5. 2012 a dne 14. 1. 2013 u něj tak, dle jeho přesvědčení, uplynula 8 měsíční doba trvání vazby vyplývající z § 72a trestního řádu. Jeho požadavek na propuštění byl ale odmítnut s tím, že je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin a vztahuje se na něj dvanáctiměsíční doba trvání vazby. S tím stěžovatel nesouhlasí, kdy zdůrazňuje, že v dosavadních vazebních rozhodnutích i v příslušném usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vždy uváděno (na rozdíl od obviněného MUDr. Ratha), že je stíhán pro "zločin" a nikoliv pro "zvlášť závažný zločin". Jestliže je stěžovatel stíhán pro zločin, je to třeba respektovat.

Stěžovatel dále vyjádřil právní názor, že trestné činy se sazbou do 10 let (a tedy i čin, pro který je stíhán), nejsou zvlášť závažnými zločiny. Těmi by totiž měly být pouze ty nejtěžší trestné činy, u kterých je nezbytné společnost chránit před jejich pachateli, a tak některé trestné činy s horní hranicí sazby 10 let hodnotit nelze. Stěžovatel má za to, že shodný názor zastává i tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil, jak lze dovodit z jeho projevu v rámci 2. dne 12. schůze Senátu Parlamentu ČR, která se konala dne 7. 10. 2011, a také důvodová zpráva k novele č. , kde se hovoří o pachatelích zvlášť závažných zločinů jako těch "s trestní sazbou od 10 let". Stěžovatel svůj výkladový názor považuje i za konzistentnější s § 94 odst. 1 trestního řádu, ve kterém je v případě jiného trestněprávního institutu užita hranice trestu odnětí svobody "převyšujícímu deset let".

Stěžovatel na okraj rovněž zmiňuje, že neexistují žádné konkrétní skutečnosti, které by důvodnost dalšího trvání vazby odůvodňovaly.

Z uvedených důvodů stěžovatel pociťuje porušení práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

o Ústavním soudu (dále jen " ") rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je nucen v prvé řadě odmítnout stěžovatelův svérázný právní názor, že trestné činy se sazbou do 10 let nejsou zvlášť závažnými zločiny. Dle "zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let". Text zákona je v tomto směru jednoznačný, nehledě k tomu, že stěžovatelova interpretace je v rozporu i s postojem odborné literatury a justiční praxe. Na tom nemohou skutečnosti, že opačně vyznívá určitý projev někdejšího ministra spravedlnosti, či že by se stěžovatelem dovozovaná hranice jevila konzistentnější s úpravou jiného, bezprostředně nesouvisejícího, trestněprávního institutu, nic změnit. Pokud jde o důvodovou zprávu, není jasné, proč na ni stěžovatel odkazuje, když tato podporuje závěr přesně opačný, než jeho.

Co se týče stěžovatelovy námitky, že v dosavadních vazebních rozhodnutích i v příslušném usnesení o zahájení trestního stíhání bylo uváděno, že je stíhán pro "zločin" a nikoliv pro "zvlášť závažný zločin", nutno zdůraznit, že stěžovatel nijak nezpochybňuje, že v těchto rozhodnutích bylo vždy uvedeno, jakou skutkovou podstatu měl jednáním, pro které je stíhán, naplnit. Jestliže je stěžovatel stíhán pro trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle , 4 písm. a), odst. 5 , tedy pro úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, je jednoznačné, že si stěžovatel, který je zastoupen advokátem, tedy osobou práva znalou, musel být vědom toho, že je stíhán pro zvlášť závažný zločin. Ostatně jestliže orgány činné v trestním řízení užily v nějakém rozhodnutí výraz "zločin", nejedná se ani o formulaci nepravdivou, nýbrž pouze ne zcela precizní, kdy zvlášť závažné zločiny představují subkategorii zločinů (Šámal, Pavel a kol.: komentář; 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009 str. 151 I. dílu).

Pokud jde o konkrétní skutečnosti odůvodňující další trvání vazby, jejich existence byla obecnými soudy řádně zdůvodněna (srovnej str. 3-5 usnesení krajského soudu).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu