Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1087/13

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 1531/9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2013, stěžovatelka napadla usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. října 2012, sp. zn. (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. (dále jen "usnesení obvodního soudu"), jímž bylo podle (dále jen "") ve spojení s 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto tak, že odsouzená se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila a vykoná trest odnětí svobody v trvání 2 let.

Stěžovatelka namítá, že stížnost proti usnesení obvodního soudu si podala na místě bezprostředně poté, co ji tento soud seznámil s podstatnými důvody svého rozhodnutí, kdy její obhájce ji měl ovšem v úmyslu podrobně odůvodnit až po obdržení písemného vyhotovení usnesení obvodního soudu. To bylo ale řádně doručeno pouze stěžovatelce, jejímu obhájci nikoliv. Odvolací soud následně stížnost zamítl, aniž by na řádné doručení obhájci vyčkal, respektive se vůbec nezabýval tím, zda mu doručeno bylo.

Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené a právo na obhajobu zaručené d (dále jen ""). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil, a zároveň, aby ústavní stížnost projednal mimo stanovené pořadí a odložil jeho vykonatelnost.

II.

o Ústavním soudu (dále jen "") rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Nepostačuje tedy bez dalšího, je-li napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nesprávné či nezákonné z pohledu "jednoduchého" práva, nýbrž je nezbytné, aby se jeho následky negativně projevily ve sféře ústavně zaručených práv a svobod. Přitom jedním z kritérií pro hodnocení, zda chybnou aplikací "jednoduchého" práva došlo či nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, je rovněž intenzita, s níž se takový zásah negativně projevil v právní sféře stěžovatele.

V projednávané věci Ústavní soud nepovažuje za možné abstrahovat, že soudy obou stupňů naprosto jasným způsobem odůvodnily závěr, proč se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila, když tato byla opětovně odsouzena pro trestnou činnost, totiž krádeže, které opakovaně páchala právě v době podmíněného odsouzení. Stěžovatelka, která byla jednání soudu prvého stupně i se svým právním zástupce osobně přítomna a v tomto směru možnost se k věci vyjádřit měla, tvrdí, že chtěla tyto přesvědčivé argumenty svědčící v její neprospěch vyvrátit v rámci podrobně odůvodněné stížnosti proti usnesení obvodního soudu, avšak byla o tuto možnost připravena tím, že usnesení obvodního soudu bylo řádně doručeno toliko jí a nikoliv již jejímu obhájci. Nelze si ovšem nepovšimnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani náznakem neuvádí, čím chtěla svou stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí odůvodnit. Stěžovatelčino tvrzení se tak jeví mít toliko zcela hypotetický charakter, a za dané situace, kdy předmětný výrok obecných soudů je jednoznačným způsobem podložen, Ústavní soud o nutnosti jeho zásahu nepřesvědčilo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu