Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3159/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ABF, a. s., se sídlem v Praze 9, Mimoňská 645, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012 č. j. -62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením obecného soudu byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a a 4 y (dále jen " ") a až 3, a d (dále jen " "), a aby toto usnesení zrušil.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 18. 10. 2011 č. j. -9 s poukazem na , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v účinném znění, nařídil exekuci pravomocného a vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. -20 k uspokojení "pohledávky" oprávněné (stěžovatelky) "spočívající v tom", že povinná (společnost PVA servis, s. r. o.) je povinna zdržet se vstupu na specifikované pozemky. Provedením exekuce pověřil soud Mgr. Martina Svobodu, soudního exekutora, Exekutorský úřad Teplice.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o nákladech řízení, resp. exekuce.

V ústavní stížnosti stěžovatelka označuje usnesení Městského soudu v Praze za svévolné, neboť ji staví do situace, kdy byl "v její prospěch vydán vykonatelný a pravomocný exekuční titul" (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. -20), který byl následně "potvrzen" (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011 č. j. -87 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. -138), avšak nemůže se domoci ochrany svých práv v řízení exekučním. Stěžovatelka dovozuje, že postupem rozhodujícího soudu, který ve dvou paralelních řízeních hodnotil stejnou otázku odlišně, došlo k prolomení principu právní jistoty.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Garance rozhodnutí věcně "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá, neplyne ani ze stěžovatelkou dovolávaného y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Výjimku zde představují až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Důsledkem toho, co bylo řečeno o povaze ústavně právního přezkumu otevřeného ústavní stížností, je úsudek, že není úkolem Ústavního soudu podat obecný výklad kritického ustanovení , resp. procesních konsekvencí výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. -20; zde postačí se soustředit k úsudku, že pojetí, z nějž interpretačně vycházel městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení, námitkami, které uplatnila stěžovatelka, jednoznačně zpochybnitelné není. Naopak jeho názor, že stěžovatelka nedostála povinnosti uložené se zřetelem na , jestliže v určené lhůtě nepodala adekvátní žalobu na zdržení se neoprávněných zásahů (srov. obč. zák.) do jejího práva, nýbrž žalobu na náhradu škody, zastávat objektivně lze (a nad rozhodný rámec se sluší dodat, že je i z hlediska podústavního obhajitelný). Dosah stěžovatelkou zdůrazňovaného ("jiného") pojímání účinků její žaloby Vrchním soudem v řízení, z nějž vzešel vykonávaný titul, městský soud v napadeném usnesení vysvětlil rovněž uspokojivě (ostatně otázka podání žaloby byla v odvolacím řízení ve věci předběžného opatření bez významu).

Stojí též za zaznamenání, že úkolem Ústavního soudu není ani sjednocování judikatury obecných soudů, a i proto stěžovatelčin poukaz na jejich údajně nejednotnou rozhodovací praxi (rozpor ústavní stížností napadeného usnesení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 6. 2012 č. j. -138) není v řízení o ústavní stížnosti případný.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu