Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4099/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Mohyly, zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2012 č. j. -246, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu ve věci, v níž byl účastníkem, a to pro porušení článku 36d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. srpna 2012 č. j. -246 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 4. 2010 č. j. -130 ve výroku I. (ve správném znění), že žaloba stěžovatele (žalobce) o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 29. 12. 2006 č. j. PÚ-R-564/92/V-53/06-KUB, jímž bylo obnoveno spoluvlastnické právo stěžovatele a Evy Valentové k pozemkům ve výroku specifikovaným, a to rozhodnutím o určení stěžovatele jako výlučného vlastníka těchto pozemků, se zamítá. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně v názoru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by Eva Valentová nesplňovala podmínky oprávněné osoby ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""), jmenovitě podmínku československého státního občanství.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že při zjišťování státního občanství Evy Valentové vycházely pouze z jejího občanského průkazu (vydaného dne 8. 6. 1992 Policií ČR), a že s odůvodněním, že v občanskoprávním řízení lze správní akt přezkoumávat jen z hledisek jeho nicotnosti, odmítly zkoumat okolnosti, za kterých byl tento občanský průkaz vydán (podle jeho názoru Eva Valentová nepředložila všechny rozhodné doklady). Stěžovatel je tak přesvědčen, že nebyla náležitá pozornost věnována zejména tomu, zda jmenovaná předtím nepozbyla československé občanství odnětím dle ustanovení § 7 zákona č. 149/1949 Sb. nebo nabytím občanství Spojených státu amerických či Kanady dle ustanovení a

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž očividné, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti a na přiznání náhrady nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu