Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1023/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Petra Nováka, zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře, Náplavní 2013/1, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č. j. -46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu a rozhodnutí jemu předcházejících (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2012 č. j. -17 a platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2012 č.j. -19).

Stěžovatel uvádí, že dne 29. 2. 2012 byl Obvodním soudem pro Prahu 2 vydán platební rozkaz č.j. -19, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci pohledávku ve výši 283 464 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel podal dne 22. 5. 2012 odpor, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2012 č. j. -29, odmítnut. O odvolání proti tomuto usnesení bylo Městským soudem v Praze dne 7. 12. 2012 rozhodnuto usnesením č. j. -46 tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.

Na základě platebního rozkazu byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2012 č.j. -17 nařízena exekuce. Vzhledem k tomu, že o odvolání stěžovatele proti usnesení o odmítnutí jeho odporu bylo rozhodnuto až usnesením ze dne 7. 12. 2012, platební rozkaz v době nařízení exekuce dosud nebyl pravomocným (ačkoliv právní moc na něm formálně vyznačena dnem 10. 5. 2012), tedy nebyl ani vykonatelným a nemohl být exekučním titulem. K odvolání stěžovatele proti nařízení exekuce bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto napadeným usnesením tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.

Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. došlo k několika závažným pochybením ze strany soudu. Zejména se soud měl od počátku zajímat, zda má stěžovatel procesní způsobilost dle ust. zákona a nejsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka dle ust. (stěžovatel uvedl, že je plně invalidní, v roce 1974 byl plně zbaven způsobilosti k právním úkonům, které bylo v roce 1987 zrušeno). Stěžovatel v současné době téměř neumí číst a psát, dokáže se pouze podepsat, na což v odporu i odvolání proti odmítnutí odporu poukazoval. Soud dále pochybil při doručování písemností stěžovateli (bylo doručováno na adresu N., P, a to i přesto, že stěžovatel je již od 26. 1. 2012 hlášen k trvalému pobytu na adrese H., P., a tuto adresu rovněž uváděl na všech podáních adresovaných soudu jako adresu svého trvalého bydliště. Soudu také muselo být známo, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2010, č. j. -99, zamítnuta. Nelze proto očekávat, že by se stěžovatel zdržoval v předmětném bytě.)

Uvedeným pochybením došlo k vyloučení účasti stěžovatele na řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. , stěžovatel tedy neměl možnost uplatňovat své právo, vyjádřit se ke skutečnostem tvrzeným vedlejším účastníkem, ani předložit důkazy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Uvedené zcela platí ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, č. j. -46, o potvrzujícím rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o nařízení exekuce, jehož zrušení se stěžovatel podle petitu, jenž je pro Ústavní soud závazný, výslovně domáhá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecný soud odvolání stěžovatele přezkoumal v rozsahu možností ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu a své závěry řádně odůvodnil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odpor proti platebnímu rozkazu (stěžovatelem podaný dne 22. 5. 2012) byl odmítnut pro opožděnost, přičemž k odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí o odmítnutí odporu potvrzeno.

Z hlediska ústavnosti nemá Ústavní soud uvedeným závěrům, co vytknout. Ústavní soud pouze dodává, že jak ověřil u Obvodního soudu pro Prahu 2, platební rozkaz stěžovatel převzal již dne 23. 4. 2012.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel v textu ústavní stížnosti uvádí, že napadá i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2012 č.j. -19 (platební rozkaz), případně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2012, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2012 o odmítnutí odporu a veškerou argumentaci směřuje právě proti těmto rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k uvedeným rozhodnutím se jedná o návrh nepřípustný.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Takovým prostředkem je ovšem od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Vzhledem k tomu, že námitky vztahující se k těmto rozhodnutím lze podřadit po důvody žaloby pro zmatečnost dle , je třeba je nejprve uplatnit v řízení o žalobě pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání uvedených rozhodnutí z důvodů, které stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti. Ostatně z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel žalobu pro zmatečnost pro nezhojitelné vady řízení podal.

Jakkoliv lze chápat obtížnost nepříznivé situace stěžovatele, nezbývá, než aby o ochranu svých práv usiloval adekvátními právními prostředky a nejdříve využil všechny procesní prostředky umožňující mu napravit tvrzená pochybení nalézacího řízení (případně usiloval o odklad výkonu rozhodnutí, či následně o zastavení řízení). Z citovaného ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č.j. -46 odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení a ve vztahu k "rozhodnutím jemu předcházejícím" odmítnout jej jako návrh nepřípustný dle citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu