Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 973/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -287 ze dne 7. 10. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -317 ze dne 19. 12. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na ochranu majetku garantované d (dále jen "") a Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 7. 2010 č. j. -238 (jímž bylo rozhodnuto, že za škodu vzniklou úrazem žalobkyně odpovídá stěžovatelka) tak, že odpovědnost stěžovatelky je dána ze 3/4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dalším napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ani s jeho závěrem o její odpovědnosti v rozsahu 3/4. Obdobně jako v dovolání namítá, že jí žádná odpovědnost nevznikla, neboť uplatněnou škodu nezavinila. Poukazuje na prokázané zjištění, že předmětný chodník pravidelně udržovala, z čehož usuzuje, že svou povinnost dle § 415 o. z. plnila, přičemž dle jejího názoru nebylo splnění této povinnosti v inkriminovaný den objektivně možné, neboť celé území stěžovatelky pokryla v časných ranních hodinách ledovka a nebylo v jejích silách zabezpečit problémovou schůdnost všech pěších komunikací, včetně předmětného chodníku. Protože bylo prokázáno, že občané byli o vzniku ledovky předem informováni prostřednictvím médií, měli si být vědomi rizika, které pohyb na komunikacích bude obnášet. Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení § 415 o. z. dopadá zejména na situace, kdy ke škodě dojde na pravidelně neudržovaných, náležitě neoznačených komunikacích, nikoli na udržovaných komunikacích, které se stanou hůře schůdnými z důvodu náhlých klimatických změn. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem, že spoluzavinění žalobkyně je dáno pouze z 1/4. Má za to, že především žalobkyně porušila svou prevenční povinnost, neboť vůbec nepřizpůsobila chování povětrnostním okolnostem, přičemž za daných nepříznivých podmínek neměla vycházet z domu.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, k nimž tento soud dospěl výkladem ustanovení § 420 a § 415 o. z. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů (a zvláště pak soudu Nejvyššího) ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v projednávaném případě neshledal.

Odvolací soud primárně řešil otázku charakteru předmětné komunikace a na rozdíl od soudu prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil, že jde o komunikaci účelovou s veřejným přístupem. Tento závěr, proti němuž stěžovatelka žádné výhrady nevznáší, má význam pro posouzení odpovědnosti za škodu podle obecných ustanovení o náhradě škody, nikoli podle soudem prvního stupně použitého speciálního ustanovení , založeného na principu objektivní odpovědnosti. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně musel dále řešit otázku, zda stěžovatelka porušila svou obecnou prevenční povinnost dle o. z., a zabýval se i případným spoluzaviněním žalobkyně ve smyslu o. z. V tomto směru doplnil dokazování a vyvodil z něj skutkový stav, který stěžovatelka také v podstatě nezpochybňuje. Pokud poté dospěl k závěru, že stěžovatelka svou prevenční povinnost porušila, neboť (byť jí bylo s předstihem nejméně 12 hodin známo, že se změní počasí a bude se tvořit náledí) nezajistila, aby byla veřejně přístupná cesta v rozhodné době řádně ošetřena chemicky či posypem, a na cestu neumístila ani vhodné upozornění, nelze tomuto řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout.

Stěžovatelka se nemůže své odpovědnosti zbavit tvrzením, že předmětný chodník jinak pravidelně udržovala, přičemž v inkriminovaný den nebylo v jejích silách zajistit schůdnost všech komunikací. Povinnost předcházet škodám spočívá v nutnosti zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Tak se ovšem stěžovatelka, která o možnosti tvoření náledí s dostatečným předstihem věděla, nechovala. Přitom by stačilo, aby na cestu umístila upozornění pro chodce, např. že včasné odstranění náledí nebude možné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. nebo sp. zn. ). I takové opatření by mohlo škodě zabránit.

Pokud odvolací soud shledal s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti odpovědnost stěžovatelky v rozsahu 3/4 a míru spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 1/4, přičemž pečlivě vážil, jak která okolnost se na vzniku škody podílela, ani tento závěr není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat. Jak připomněl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, proti němuž stěžovatelka žádné námitky nevznáší, ustanovení § 441 o. z. ponechává na soudu, aby v každém jednotlivém případě sám podle svého uvážení posoudil, jaké okolnosti na straně poškozeného a v jaké míře se na vzniku škody podílely. Takovou úvahu lze zpochybnit jen, je-li zjevně nepřiměřená, což není případ stěžovatelky.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posouzení konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že oba soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu