Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3680/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Mesznera, zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Opletalova 1535/4, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2012 č. j. -83 a výroku III. usnesení soudního exekutora Mgr. Josefa Višvadera ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 100 EX 45/11-71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. září 2012, se stěžovatel domáhal podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v části týkající se nákladů oprávněného s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dne 9. února 2011 byl podán k rukám soudního exekutora návrh na nařízení exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky ve výši 45 500,- Kč (dlužné výživné). Stěžovatel dluh zaplatil dne 16. května 2011. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 28. června 2011 č. j. -32 nařídil exekuci. Usnesením ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 100 EX 45/11-71, napadeným ústavní stížností, soudní exekutor nařízenou exekuci zastavil (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 800,- Kč (výrok II.), dále uložil stěžovateli zaplatit oprávněnému na nákladech oprávněného v exekučním řízení částku 9 744,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2012 č. j. -83, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudního exekutora ve výroku II. o nákladech exekuce změnil tak, že soudní exekutor nemá právo na úhradu nákladů exekuce (výrok I.), výrok III. o náhradě nákladů oprávněného potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru oprávněnému neměla být přiznána náhrada nákladů, případně, že přiznaná výše náhrady nákladů je nepřiměřeně vysoká, neboť stěžovatel dluh uhradil, aniž si byl vědom, že byl podán návrh na nařízení exekuce. K tomu uvedl, že si je vědom, že výživné se má platit řádně a včas, ale má za to, že povinný byl po zaplacení dluhu nečinný a nevzal svůj návrh na nařízení exekuce zpět. Stěžovatel nepovažuje náklady oprávněného na právní zastoupení v exekučním řízení za účelně vynaložené náklady i z toho důvodu, že v jeho případě šlo o opakovaný návrh na nařízení exekuce, jen za jiné časové období. Stěžovatel pak má za to, že v daném případě povinnému nejde o vymožení dlužné pohledávky, ale o účelovou ekonomickou šikanu prostřednictvím náhrady nákladů oprávněného v exekučním řízení.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

a

in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s odůvodněním ve věci rozhodujících soudů co do přiznané náhrady nákladů oprávněného a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. , y (dále jen " ")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že ve věci rozhodující soudy se rozhodnutím o náhradě nákladů oprávněného s přihlédnutím k charakteru sporu řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela přesvědčivým způsobem odůvodnily. Odvolací soud pak stěžovateli podrobně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelem vznesené námitky, které jsou totožné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, považoval za nepřípadné. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Uvedené je dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu. Pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení tvrzeného základního práva chráněného u a Úmluvou.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. března 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu