Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
78708.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 3824/12
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2012 č. j. 6 To 4/2012 -1384, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 , čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2011 č. j. 39 T 11/2010 -1304 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu pak byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Petru Klementovi a Jiřímu Lerchovi částky 480 000 Kč a 240 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli tito poškození se zbytkem svým nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Petru Klementovi částku 480 000 Kč, a dále ve výroku, jímž byl poškozený Petr Klement podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly skutkovou podstatu trestného činu podvodu v rozporu s ústavním pořádkem, zásadami nullum crimen sine lege, subsidiarity trestního práva a in dubio pro reo. Dovozuje, že soud opomenul do výroku o vině promítnout částku 2,687 mil. Kč, kterou uhradil poškozeným před zahájením jakýchkoli úkonů trestního řízení; tu podle jeho názoru nelze zahrnout do způsobené škody a nepostačuje její zohlednění jen v rovině nároků poškozených na náhradu škody. Soudy nevzaly též v potaz, že měl vůči poškozenému Robertu Brandovi pohledávku 2,5 mil. Kč, kterou měly od dluhu vůči tomuto poškozenému ve výši 4,016 mil. Kč odečíst; do výše způsobené škody nelze zahrnout ani úroky, které přislíbil poškozeným, neboť "nemohou býti podvodem, zvláště pak, pokud se jedná o úroky lichvářské". Dále stěžovatel obecným soudům vytýká k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť Krajský soud v Brně v řízení následujícím zrušovací usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2011 č. j. 6 To 54/2011 -1265 žádné nové důkazy neprováděl a ani neopakoval dokazování, pouze rozhodl (rozsudkem ze dne 25. 11. 2011 č. j. 39 T 11/2010 -1304) tak, aby vyhověl odvolacímu soudu. Tímto postupem, tvrdí dále stěžovatel, učinil nesprávná zjištění ohledně role tzv. prostředníků (Romana Umlaufa, Radka Kulhánka, Kamila Housky, Radima Honyše, Radka Havleny a Miroslava Kulhánka), resp. původu jejich peněžních prostředků, ve vztahu k nimž jej Krajský soud v Brně svým v pořadí prvním rozsudkem (ze dne 20. 4. 2011) obžaloby zprostil, zatímco druhým jej uznal vinným.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 45/94
ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listin y a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel polemizuje s Vrchním soudem v Olomouci (resp. nad rámec petitu ústavní stížnosti též s Krajským soudem v Brně) uplatněním námitek, jež obecným soudům již dříve adresoval, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že formulované závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se odvolací soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení, způsobilých založit (až) nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listin y a čl. 6 Úmluvy.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Ohledně stěžovatelových úvah o vrácení specifikovaných peněžních částek poškozeným a jeho pohledávce vůči R. Brandlovi se patří zaznamenat, že podle ustálené judikatury obecných soudů trestný čin podvodu (podle § 209 tr. zákoníku, resp. dříve podle § 250 tr. zákona) je dokonán již okamžikem obohacení pachatele nebo jiného, a pozdější vrácení vylákaných finančních prostředků nebo jejich části je považováno pouze za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít vliv toliko při úvahách soudu o trestu a náhradě škody (srov. rozh. č. 35/2004 Sb. rozh. tr.).
Ani v posouzení "lichvářských úroků" nelze shledat ústavněprávně významné pochybení; soud prvního stupně se jimi zabýval v rámci jednotlivých částí skutkové věty svého rozsudku, avšak nedal najevo, že je přičítá k celkové škodě způsobené stěžovatelem, a ani je nezahrnul do rozhodnutí o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu.
Okolnost, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem soudu odvolacího, způsobilá založit porušení stěžovatelem dovolávané zásady dvojinstančnosti řízení evidentně není. Stěžovatel srovnává výroky o vině v obou rozsudcích Krajského soudu v Brně, avšak nekonkretizuje odlišnosti v rozhodných skutkových zjištěních a nezpochybňuje ústavněprávně relevantně ani argumentaci Vrchního soudu v Olomouci. Z hlediska stěžovatelem připomínané zásady dvojinstančnosti je určující, že Krajský soud v Brně nezaložil svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2011 situaci, jež by implikovala postup odvolacího soudu podle § 259 odst. 1 tr. řádu.
Lze tedy shrnout, že výše předestřené podmínky, za kterých Vrchním soudem v Olomouci (resp. obecnými soudy) uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu