Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3899/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Plíhala, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 11. 2009 č. j. -104 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2012 č. j. -177 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2012 č. j. -177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 d (dále jen " "), a aby je proto zrušil.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 7. 2012 č. j. -177 zčásti potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 11. 2009 č. j. -104 (co do stěžovateli uložené povinnosti z titulu vypořádání po ukončení leasingového vztahu zaplatit žalobkyni 74.585,02 Kč s příslušenstvím) a zčásti změnil (co do částky 428,17 Kč) tak, že žalobu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkový základ sporu byl ustaven až v odvolacím řízení, a to podle jeho názoru nepřípustným doplněním dokazování bez návrhů žalobkyně, zatímco jeho důkazní návrhy byly odmítnuty, přičemž dílčí (odlišné) skutkové závěry byly učiněny, aniž byly příslušné důkazy opětovně provedeny. Žalobkyně měla ve věci úspěch, míní stěžovatel, přestože uplatněný nárok specifikovala co do žalobních tvrzení "chaoticky až zmatečně" a nová tvrzení a důkazní návrhy předložila až po provedené koncentraci řízení. Rozhodná leasingová smlouva a k ní přiložené všeobecné obchodní podmínky žalobkyni nadto zvýhodnily, generují pro ni "nemravný zisk", a měly být posuzovány podle zákonných ustanovení přijatých k ochraně spotřebitele; stěžovatel též oponuje jednotlivým položkám vypořádání a stanovenému počátku svého prodlení.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo mu však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně měl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměl příležitost uplatnit svá procesní práva, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Stěžovatelova oponentura skutkovým zjištěním resp. uplatněným procesním postupům nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde a obě napadená rozhodnutí jsou obsáhle a srozumitelně odůvodněna.

Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné ve smyslu citovaného ustanovení je tím odůvodněno.

Odklad vykonatelnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soud) napadených rozhodnutí obecných soudu by byl myslitelný tehdy, pakliže by ústavní stížnosti byla projednatelná; není-li tento předpoklad splněn, netřeba ani zvláštního (negativního) výroku. Co do náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, o níž stěžovatel rovněž žádal, postačí odkázat na ustanovení ; tam zakotvené hledisko "výsledku řízení" mu zřejmě nesvědčí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu