Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4701/12

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Melcera, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovu, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.10.2012, č. j. -166, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.6.2011, č. j. -138, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho práva na podnikání zaručeného článkem 26d a do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1d.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem Stavebního úřadu v Kutné Hoře, který mu uložil povinnost ukončit užívání nebytových prostor (provozovny s prodejem masa, uzenin a občerstvení v přízemí objektu v K.). Ze znění odst. l , o územním plánování a stavebním řádu (dále jen ""), podle kterého stavební úřad vyzve podle povahy věci stavebníka a další uvedené osoby provádějící stavbu, aby zjednali nápravu, je dle stěžovatele zřejmé, že smyslem takové výzvy je pouze odstranění závadného stavu na stavbě, nikoliv však možnost uložit povinnost přestat prostory zcela užívat, zejména když nehrozí žádné ohrožení života, zdraví apod. Tuto skutečnost pak nesprávně zhodnotil soud 1. stupně, který dovodil, že vydání výzvy nepředstavovalo vadný úřední postup, neboť výzva byla de facto správním rozhodnutím. Odvolací soud a následně i Nejvyšší soud České republiky pochybily ve svém právním hodnocení, když na základě , kterou se provádějí některá ustanovení , dovodily, že stavební úřad byl oprávněn výzvou podle užívání předmětných prostor zakázat. Stěžovatel má za to, že zákon takové oprávnění stavebnímu úřadu nepřiznává, nelze tedy dovozovat, že by na základě tohoto ustanovení stavební úřad mohl zakázat užívání prostor, které byly stejným způsobem beze změny užívány po několik let, takovou pravomoc nebylo možno v daném případě dovozovat ani z . Stěžovatel se proto domnívá, že výzva stavebního úřadu, kterou mu byla zakázána podnikatelská činnost v daných prostorách, byla vydána v rozporu se zákonem a zasáhla tak do jeho ústavně zaručeného práva na podnikání garantovaného d. Stěžovatel tvrdí, že výše uvedeným postupem nalézacích soudů bylo porušeno taktéž jeho právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy chybně aplikovaly ustanovení a vykládaly jej způsobem, který v zákoně nemá oporu.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2010, č. j. -107, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal náhrady škody ve výši 493 486 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku výzvy ze dne 28. 1. 2004, kterou ho Stavební úřad v Kutné Hoře vyzval, aby ukončil užívání provozovny s prodejem masa, uzenin a občerstvení v přízemí objektu v K. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, č. j. -130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nedůvodné podle zamítl.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (y ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno y, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením písm. d)y. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že výzvu ze dne 28. 1. 2004 sice nelze považovat za rozhodnutí dle , ať již ji však Stavební úřad v Kutné Hoře vydal v návaznosti na kolaudační řízení zahájené žádosti ze dne 8. 10. 2003, nebo v návaznosti na místní šetření ze dne 30. 10. 2003, či na sebe Stavební úřad v Kutné Hoře atrahoval oprávnění státního stavebního dohledu, výzva ze dne 28. 1. 2004 byla vydána v rámci jeho pravomoci; v jejím vydání proto nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Dovolací soud poté dovodil, že za situace, kdy je v řízení nesporné, že stěžovatel užíval předmětné prostory jako provozovnu s prodejem masa, uzenin a občerstvení, aniž by tyto prostory k takovémuto užívání byly zkolaudovány, je pro posouzení věci rozhodné zodpovězení otázky, zda byl Stavební úřad v Kutné Hoře oprávněn vyzvat stěžovatele, aby užívání předmětných prostor ukončil. Nejvyšší soud dospěl závěru, že neexistuje žádný rozumný důvod (výčet uvedený v je toliko demonstrativní), proč by prostřednictvím výzvy vydané podle nemohl být odstraněn nedostatek spočívající v užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím (resp. bez tohoto rozhodnutí). V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, že ač měl Stavební úřad v Kutné Hoře po více než dva roky možnost zahájit řízení, v jehož důsledku by stěžovateli mohla být udělena pokuta dosahující výše jednoho milionu Kč [srov. v rozhodném znění], po celou tuto dobu se snažil se stěžovatelem dohodnout na smírném řešení věci. Za této situace se jeví Nejvyššímu soudu stanovení byť zcela minimální lhůty ke zjednání nápravy jako adekvátní a přiměřené.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí všech ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad dotčeného ustanovení , je polemikou s výkladem podústavního práva obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že Nejvyšší soud a Městský soud v Praze napadenými rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatele, samo o sobě porušení principů ústavnosti není.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto byla ústavní stížnost vyhodnocena jako neopodstatněná a Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu