Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3103/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici P. O. BOX 100, Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 14. 8. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná postupně tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v , v , v , v d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozhodnutí vrchního soudu, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, považuje stěžovatel za nezákonná, neboť soudy se podle něho nevypořádaly s jeho výpovědí a výpovědí svědků vypovídajících ve stěžovatelův prospěch; neprovedly rovněž důkazy navrhované obhajobou. Nadto byl stěžovatel podle svého názoru shledán vinným ze zločinů znásilnění a pohlavního zneužití [stěžovatel zmíněný útok měl provést na tehdy třináctiletou spolužačku svého syna], aniž by pro tyto zločiny byly naplněny skutkové okolnosti.

II.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

I vrchní soud, jež ve stěžovatelově věci rozhodoval jako poslední a jehož rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností napadá - podle mínění Ústavního soudu - postupoval ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušil; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s provedenými důkazy a z nich učiněnými závěry. Ani Ústavní soud však stěžovatelem předkládaný průběh klíčových událostí vztahujících se k inkriminovanému období, kdy se stěžovatel měl dopustit vytýkané trestné činnosti, nepokládá za věrohodný. Rozhodující totiž nejsou pouze stopy stěžovatelova ejakulátu na oblečení poškozené (respektive ve stěžovatelově autě), ale také výpověď jeho syna, který mimo jiné uvedl [srovnej svazek I spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. , číslo listu 136], že "[táta] si vlezl dozadu na ten gauč, kde jsme spali [stěžovatelův syn a poškozená], a to mezi opěradlo a Janu /jedná se o pseudonym/ [poškozenou]".

Co se pak týká právní kvalifikace trestné činnosti stěžovatele, k té se akceptovatelným způsobem vyjádřil Nejvyšší soud usnesením týkajícím se stěžovatelovy věci, publikovaném pod č. j. -48 z 11. dubna 2012.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu