Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2646/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 102, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -27 ze dne 18. 5. 2011, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 20. 9. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. ze dne 30. 4. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a násl. d (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též "tr. zák."), a trestným činem porušování domovní svobody podle tr. zák., a to ve spolupachatelství podle tr. zák., kterých se dopustil společně se spoluobviněným M. B. a J. D. Za to byl obviněný stěžovatel odsouzen podle tr. zák., za použití , (dále též ,,tr. zákoník") k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle a tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 1 roku.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově podali stěžovatel a spoluobvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze shora označeným usnesením tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl. Dovolání podané stěžovatelem následně Nejvyšší soud odmítl výše citovaným usnesením jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, nedopustil a konstatuje, že mu toto jednání nebylo soudem prokázáno. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně učinil celou řadu skutkových zjištění, některá z nich však soud nevzal v úvahu vůbec a některá nesprávně interpretuje, zejména pak znalecké posudky, což stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko polemikou stran správnosti hodnocení a interpretace provedených důkazů; přezkumu takových námitek se však s ohledem na výše řečené nelze v ústavním soudnictví úspěšně domáhat. Jen obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy ( y, y), a proto jen obecné soudy jsou povolány hodnotit a interpretovat provedené důkazy. Nadto pouhá nespokojenost stěžovatele s odlišným vnímáním souvislostí mezi provedenými důkazy nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Z rozhodnutí obecných soudů přitom nevyplývá, že by dospěly k právním závěrům v extrémním rozporu s tím, co bylo v daném trestním řízení zjištěno. Okresní soud v Benešově dostatečně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč znalecké posudky, nařízené dříve odvolacím soudem, nepřispěly k objasnění věci (srov. str. 4 napadeného rozsudku okresního soudu), zabýval se důvěryhodností poškozeného, který vypovídal jako svědek, a to i v kontextu jeho kriminální minulosti (srov. zejm. str. 5 - 6 téhož rozhodnutí), v této spojitosti objasnil, proč argumenty obhajoby stran nedůvěryhodnosti svědka nemohou za daných okolností obstát (str. 6).

Všechny tyto momenty se přitom dostaly do centra pozornosti odvolacího soudu, který zevrubně popsal, proč pokládá vývody nalézacího soudu za správné a přesvědčivé, jakož i proč nemohou v této souvislosti obstát odvolací argumenty obhajoby, přičemž se zabýval i druhem a výší uložených trestů.

Též Nejvyšší soud se ve svém usnesení podrobně vypořádal s výhradami stěžovatele, přičemž oprávněně se nezabýval jeho skutkovými námitkami (především jeho tvrzením, shodným s tím, které stěžovatel předestřel nyní v ústavní stížnosti, tedy že se skutku, za který byl okresním soudem odsouzen, nedopustil), neboť na nich není dovolání v trestním řízení založeno, což dovolací soud náležitě zdůvodnil (srov. str. 5 a násl. napadeného usnesení dovolacího soudu).

Z výše uvedeného tedy plyne, že rozhodnutí obecných soudů nevykazují znaky libovůle či přepjatého formalismu, nýbrž jsou naopak odrazem jejich nezávislého rozhodování a posuzování dané trestní věci. Ústavní soud tedy nemůže přesvědčivě dospět k závěru o zásahu obecných soudů do základních práv stěžovatele.

Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu