Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4415/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. H., právně zastoupeného Mgr. Ing. Martinou Soudkovou, advokátkou se sídlem Mikulášské nám. 11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 10. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž namítal porušení d (dále jen ) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dne 22. 9. 2010 byl Okresním soudem Plzeň-město vyhlášen rozsudek, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2011 sp. zn. byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) odst. 2 trestního řádu zrušen a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena soudu prvého stupně. Dne 17. 10. 2011 byl Okresním soudem Plzeň-město vyhlášen nový rozsudek, jímž byl stěžovatel opět uznán vinným trestným činem podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítnuto a dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že popis skutku, kterého se měl dopustit ve výrocích odsuzujících rozsudků, neobsahuje popis žádných skutkových okolností odůvodňujících závěr, že se trestného jednání dopustil úmyslně. Okresní ani krajský soud nerespektovaly tento zákonný požadavek na popis skutku a tuto vadu neodstranil ani soud dovolací.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán. Nejvyšší soud se konkrétně námitkou stěžovatele ohledně absence popisu skutku z hlediska subjektivní stránky řádně zabýval v napadeném usnesení a vyložil, z jakých důvodů považuje tuto námitku za neopodstatněnou, když z popisu skutku i přes jeho určitou neúplnost lze usuzovat na to, že stěžovatel měl povědomost o původu trezoru, který po naložení do auta odvezl ještě s dalšími spoluobžalovanými do bytu, poté opatřil kotoučovou brusku, kterou byl trezor násilně otevřen, podílel se na rozdělení jeho obsahu a následně jej společně se spoluobžalovanými odvezl na odlehlé místo, kde jej zakopali. Závěr dovolacího soudu v napadeném usnesení, že manipulace popsaná ve výroku rozsudku je typickým způsobem nakládání s věcí pocházející z krádeže, takže stěžovatel zřejmě nemohl předpokládat legální původ trezoru, tak nelze považovat za ústavně nesouladný.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočují z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššímu soudu, jakož i soudům nižších stupňů, z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu