Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4655/12

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Habrdy, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova č. 5, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2012. č. j. -95, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.12.2010, č. j. -69, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.06.2010, č. j. -30, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně pochybil, pokud rozhodl v jeho věci rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatel ve svém odporu ze dne 15.10.2009 vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, když uvedl, že "uvedené skutečnosti se nezakládají na pravdě, firma Parea si nárokuje nepodložené zisky. Je třeba věci uvést na pravou míru", a tím svoji povinnost vyjádřit se k výzvě Krajského soudu v Brně ve smyslu splnil.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem pro uznání Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2010, č. j. -30, bylo uloženo stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 1 386 350 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 15.12.2010, č. j. -69, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu prodal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (y ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci ani Nejvyššího soudu nedošlo.

Podle platí, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír.

V nyní projednávané věci vydal Krajský soud v Brně usnesení ze dne 25. 9. 2009, č. j. -24, kterým byl stěžovatel vyzván, aby v případě, že nárok neuznává, řádně a úplně vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. V citované výzvě bylo mimo jiné výslovně uvedeno, že se jedná o konkrétní vyjádření ke skutkovým tvrzením žaloby, která žalovaný považuje za sporná, a to s uvedením důkazních návrhů. Stěžovatel byl současně poučen o následcích neuposlechnutí výzvy. Stěžovatel ve svém odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 15. 10. 2009 soudu sdělil, že "uvedené skutečnosti se nezakládají na pravdě, firma Parea si nárokuje nepodložené zisky. Je třeba věci uvést na pravou míru."

Ústavní soud má za to, že obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Soudy obou stupňů v odůvodnění svých napadených rozhodnutí uvedly, že se stěžovatel ve věci v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, proto uplynutím této lhůty nastala zákonná právní fikce uznání uplatněného nároku podle Dovolací soud pak v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2008, sp. zn. , uveřejněném pod č. 37 v sešitě č. 3 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura, podle jehož závěru žalovaný nezabrání fikci uznání ve smyslu podáním, které obsahuje pouze údaj o tom, že s žalobou nesouhlasí a nepovažuje ji za důvodnou. Tím žalovaný nesplní výzvu k vylíčení rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a tato skutečnost má za následek fikci uznání závazku.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obecných soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s y a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Obecné soudy se taktéž řádně vypořádaly s námitkou stěžovatele, že předmětná výzva byla vydána asistentem soudce Krajského soudu v Brně, nikoli předsedou senátu.

Pokud jde o to, zda vyjádření stěžovatele naplňovalo podmínky dané ustanovením , zde odkazuje Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že "vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch."

Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, není pochyb o tom, že vyjádření v tomto smyslu stěžovatel k výzvě soudu v zákonné lhůtě nepředložil.

Ústavní soud se zabýval otázkou fikce uznání žalovaného nároku ve své judikatuře už vícekrát. Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006,

sp. zn.

dostupném na http://nalus.usoud.cz, Ústavní soud konstatoval, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (d) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. V konkrétních poměrech pak není důvod tento závěr nepřipínat též k situaci, kdy ve smyslu ustanovení nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným, a jestliže na tomto základě rozhodne soud ve věci (v neprospěch žalovaného) rozsudkem pro uznání ... Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle , nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu , ) za výraz "přepjatého formalismu" ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu ... Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda je též uznává "ve skutečnosti"; jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání ( ) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. "vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu".

Výše uvedené závěry dopadají i na danou věc, při jejímž přezkumu Ústavní soud neshledal důvodu se od těchto svých závěrů odchýlit. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Občanské soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V nyní projednávané věci stěžovatel, který nebyl v řízení před soudem prvního a druhého stupně zastoupen advokátem, k ochraně svých práv řádně nepřistoupil, když rozhodné skutečnosti vylíčil až v odvolání, nikoli v k výzvě soudu ve smyslu Na této skutečnosti nemůže nic změnit to, že se stěžovatel za "svou laickou chybu při podání odporu proti žalobě" v podání k Vrchnímu soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2010 omluvil.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele podle jako nepřípustné odmítl, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení , tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu