Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3729/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Eleonory Křížové, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011 č.j. -160 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2010 č.j. -146, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo garantované d (dále jen " "). Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů posoudily věc v rozporu se zákonem, čímž jí odepřely možnost řádného projednání její žaloby. Má za to, že na výzvu soudu k doplnění žaloby reagovala podáním, v němž uvedla důvody požadované obnovy řízení. Pokud soud nepovažoval její podání za řádné, měl jí k ochraně jejich zájmů ustanovit zástupce nebo ji měl poučit o možnosti podat žádost podle

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla z důvodu neodstranění vad podání odmítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. . Současně bylo rozhodnuto o vrácení zaplaceného soudního poplatku a o nákladech řízení. Dalším napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že stěžovatelka ani přes výzvu soudu neodstranila vytknuté nedostatky žaloby, zejména neuvedla důvod obnovy řízení ve smyslu , neboť žalobou na obnovu řízení nelze napadnout hodnocení navržených a provedených důkazů soudem v původním řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. -193 odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by stěžovatelka zformulovala jakoukoli právní otázku, na které by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno a která by je činila zásadně významným.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se dovolává porušení článku 36 y, který zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což dokládá tvrzením, že obecné soudy nezákonně odmítly její žalobu na obnovu řízení.

Ústavní soud tedy v prvé řadě přezkoumal, zda obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně. Žádný výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by při ústavněprávním přezkumu mohlo hrát roli, však nezjistil. Pokud soud prvního stupně vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby, která zjevně nesplňovala náležitosti stanovené v a , přičemž ji srozumitelně a podrobně poučil, jak má být žaloba doplněna a jaké následky jsou spojeny s neodstraněním vytčených vad, a stěžovatelka i v doplněném podání opakovala skutečnosti, které byly již předmětem původního řízení a dokazování, nelze dospět k závěru, že by soud pochybil, když její žalobu, z níž nebylo zřejmé, z jakého konkrétního důvodu se obnovy řízení domáhá, odmítl. Nic nelze vytknout ani postupu odvolacího soudu, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky, která i v odvolacím řízení setrvala na svém přesvědčení, že označila relevantní důvody pro povolení obnovy řízení. Odvolací soud však v souladu s účelem institutu obnovy řízení připomněl, že žalobou na obnovu řízení nelze napadnout samotné hodnocení důkazů provedených soudem v původním řízení. I Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání (které však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá) konstatoval, že stěžovatelka sice požaduje prověření věcné správnosti usnesení vydaných v řízení o návrhu na obnovu řízení, činí tak však prostřednictvím námitek směřujících proti rozhodnutím vydaným v původním řízení, aniž by z hlediska právního posouzení důvodů pro odmítnutí žaloby, jejíž vady přes postup soudu podle neodstranila, formulovala právní otázku, na které by bylo napadené rozhodnutí založeno a která by je činila zásadně významným.

Pokud stěžovatelka až v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jí měl být ustanoven advokát, z obsahu připojených listin nevyplývá, že by o ustanovení zástupce požádala; nic takového ostatně ani netvrdí. Sám nalézací soud k takovému opatření zjevně důvod neshledal.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nejsou splněny ani podmínky pro přiznání náhrady nákladů zastoupení dle a 2 .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu