Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 154/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Rudolfa Baštýře, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem advokátní kanceláře Sídliště Plešivec 371, Český Krumlov, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. 11. 2007 č.j. -115, ve znění opravných usnesení ze dne 8. 1. 2008 a 5. 3. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2008 č.j. -141, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a 3 a d (dále jen ), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí okresního a krajského soudu, jimiž mu byla uložena povinnost odstranit ve výroku rozhodnutí specifikované stavby, všechny pozemky vyklidit do 15 dnů od právní moci rozhodnutí a zaplatit žalobci náklady řízení. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.

Stěžovatel uvádí, že spolu se svou nemovitostí užíval přilehlé nemovitosti, jež si pronajal od obce a které tvořily s jeho usedlostí ucelený komplex. Obecní zastupitelstvo v Mirkovicích na základě jeho žádosti, vyslovilo v roce 1993 souhlas s odprodejem přilehlých pozemků. V mezidobí došlo ke změně orgánů obce, které s ním odmítají smlouvu uzavřít a naopak se domáhají vyklizení předmětných nemovitostí. Dle stěžovatele je povinností obce jako řádného a slušného účastníka občanskoprávních vztahů pokračovat v započatém konání. Jedině logickým a slušným řešením je, aby se obec se stěžovatelem nějak dohodla a předmětné parcely mu dle dřívějšího slibu prodala.

Stěžovatel z uvedených důvodů nesouhlasí s výsledkem soudního sporu, je přesvědčen, že se zřetelem ke všem okolnostem případu je jednání obce v rozporu s dobrými mravy, k čemuž měly soudy přihlédnout. Stěžovatel považuje za nesprávný názor soudů, dle nějž je na svobodném uvážení obce, zda svůj úmysl změní a vlastnické právo nepřevede. Soudy chránily vlastnické právo obce jako silnější strany v tomto sporu a nechránily dobrou víru slabší strany.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Uvedené závěry se plně vztahují i na projednávanou věc, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby se z pozice dalšího odvolacího orgánu věcí znovu zabýval a dovozoval stěžovatelem předkládané závěry.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a předestřely, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, právní názor mající oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily a uvedly, proč je třeba poskytnout ochranu vlastnickému právu obce a zavázat stěžovatele k odstranění staveb a k vyklizení předmětných pozemků. Rovněž srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů a na základě jakých skutkových zjištění mají za to, že v daném případě se ze strany obce nejedná o výkon práva v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto směru soudy zejména přihlédly k tomu, že od roku 1993 uplynula značná doba, kdy stěžovatel pozemky dlouhodobě užíval, byl si vědom právního stavu, přičemž k jeho nápravě - získání právního podkladu pro dlouhodobé užívání pozemků - nic podstatného nepodnikl. Skutečnost, že nedošlo k realizaci příslibu z roku 1993, nemůže být důvodem pro aplikaci § 3 obč. zák. Obec v minulosti pouze projevila úmysl pozemky prodat, avšak k prodeji pozemků se právně účinným způsobem nezavázala a chybějící závazek nelze nahradit aplikací ustanovení § 3 obč. zák. Nebyl ani prokázán šikanozní výkon práva s úmyslným záměrem poškodit stěžovatele.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry obecných soudů nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Dle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle, neboť vzaly v úvahu skutečnosti svědčící oběma sporným stranám a důkladně vážily, zda výkon práva příslušející obci není natolik v rozporu s oprávněnými zájmy stěžovatele, že by bylo nutné žalobu na ochranu vlastnického práva zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. Uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y jejich rozhodnutí, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu