Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1261/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky BEZEMA AG, Postfach 68, CH-9462 Montlingen, Švýcarsko, zastoupeného JUDr. Vladislavem Kusalou, advokátem, AK se sídlem Gočárova tř. 1105/36, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2009 č. j. -41 a Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009 č. j. -61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v její konkursní věci pro porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2009 č. j. -61 potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2009 č. j. -41, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o určení pravosti její pohledávky za úpadcem jako opožděně podaná. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého lhůta k podání této žaloby uvedená v ustanovení , o konkursu a vyrovnání, je lhůtou hmotněprávní, a tudíž žaloba musí být soudu doručena nejpozději v poslední den této lhůty. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 1. 2011 č. j. -94 odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, neboť závěr soudů o hmotněprávní povaze lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu.

Oproti tomu je stěžovatelka přesvědčena, že žalobu podala včas, což dovozuje z nálezu

sp. zn.

, který lhůtu k přihlášení pohledávek konkursních věřitelů uvedenou v ustanovení § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání označil za lhůtu procesní; stěžovatelka má za to, že závěry obsažené v tomto nálezu se vztahují i na lhůtu dle ustanovení § 23 odst. 4 cit. zákona.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Problematikou povahy lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky dle ustanovení § 23 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání se ve své rozhodovací praxi zabývaly obecné soudy, přičemž jejich judikatura se ustálila na již dlouhodobě zastávaném názoru o hmotněprávní povaze této lhůty, který musel být stěžovatelce (resp. měl být jejímu zástupci - advokátovi) znám; v návaznosti na něj mohla stěžovatelka zvolit adekvátní postup. K tomu se též patří poznamenat, že právní závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu

sp. zn.

se váže k jinému ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu