Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 628/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Bohumila Vejtasy, zastoupeného JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou, se sídlem AK Politických vězňů 9, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2012 sp. zn. a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. srpna 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí v jeho pracovně právním sporu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadenými usneseními byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání opravného usnesení k rozsudku ze dne 16. srpna 2011. Stěžovateli byla přiznána náhrada mzdy z důvodu určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dle a dle náhrada škody. Stěžovatel z důsledku početní chyby uvedl nesprávný součet jednotlivých měsíčních nároků ve výši 1 227 988 Kč, ačkoli měl správně požadovat částku 1 378 696 Kč.

3. Stěžovatel tvrdil, že soud nepostupoval v řízení řádně a měl ho poučit a vést ho k odstranění této zjevné nesrovnalosti, což se nestalo. Výzvu soudu k tomu, aby upřesnil, jaké částky se stěžovatel domáhá, nepovažuje za dostatečnou. Stěžovatel na výzvu soudu reagoval tím, že chybu neopravil a trval na přiznání částky ve stejné výši. Stěžovatel podal žádost o doplnění rozsudku a přiznání částky 1 378 696 Kč, ale soud prvního stupně jeho žádost vyhodnotil jako opravu rozsudku a usnesením ze dne 3. srpna 2012 návrh zamítl. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nespravedlivá, neboť mu obecné soudy celkově přiznaly částku nižší v rozporu s rozsahem přiznaného nároku.

4. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů [ a y (dále jen " ")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [ , písm. d) y].

6. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika stěžovatele o pochybení obecných soudů v řízení o přiznání výše žalované částky. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že jeho návrh na vydání opravného usnesení dle soudy zamítly a posoudily ho jako návrh na doplnění rozsudku dle

7. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se žalobou domáhá 1 227 988 Kč. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplynulo: soud prvního stupně vyzval stěžovatele usnesením ze dne 29. července 2011, aby upřesnil, jaké částky se domáhá. Stěžovatel podáním ze dne 12. srpna 2011 soudu potvrdil, že se domáhá zaplacení nároku ve výši 1 227 988 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že v rozporu s tvrzením stěžovatele se nejednalo ani o chybu v psaní, ani v počtech či jinou nesprávnost způsobenou ze strany soudu. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně řádně vyložil rozhodovací důvody ve shodě se zákonem ( , ).

8. Ústavní soud se neztotožňuje se vznesenými námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti a argumenty, které stěžovatel uplatnil, nevedou k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, jehož se dovolával. Stěžovatel v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y).

9. Teprve nedostatečná procesní aktivita po výzvě k odstranění vad vyvolala nepříznivé následky pro stěžovatele, jež spočívala v tom, že stěžovateli byla přiznána požadovaná částka v souladu s jeho vyčíslením. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoliv dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním. Jestliže v inkriminovaném případě soud poté, co vyzval stěžovatele, aby upřesnil výši žalované částky, poučil ho o následcích neodstranění vad, a stěžovatel setrval na svém návrhu, pravomocně rozhodl. Vydání opravného usnesení by v této konkrétní věci právě znamenalo nesprávnou interpretaci ustanovení , jež by byla v extrémním rozporu s principy ovládajícími civilní soudní řízení, zejména s principem dispozičním.

10. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných, k tomu srov. např. nález ve věci

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41).

11. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 5. března 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu