Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3944/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ivo Prokeše, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem AK Vyškov, Pivovarská 8/58, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 2. 2011, č. j. –93, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2012, č. j. –138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že výpověď, kterou obdržel od žalovaného Základní škola Šitbořice p.o. dopisem ze dne 27. 9. 2007 podle a g/ , je neplatná (výrok I.) a žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 10.440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Soud prvního stupně rozhodl o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterého se stěžovatel domáhal na základě tvrzení, že se jednání, pro které žalovaný k výpovědi přistoupil, nedopustil. Soud I. stupně se nejprve zabýval otázkou včasnosti podání žaloby dle . Vyšel přitom ze zjištění, které mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce výpověď z pracovního poměru převzal dne 27. 9. 2007 a dovodil, že výpovědní lhůta začala plynout 1. 10. 2007 a skončila dne 30. 11. 2007. Pracovní poměr žalobce u žalovaného tak měl skončit dne 30. 11. 2007, a proto poslední den hmotněprávní prekluzivní dvouměsíční lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi dle byl den 30. 1. 2008. Vzhledem k tomu, že žaloba byla soudu doručena až den následující, tj. 31. 1. 2008, byla podána opožděně. Bez významu - pro závěr o opožděnosti žaloby - shledal soud prvního stupně skutečnost, že žaloba byla podána v poslední den lhůty, tj. dne 30. 1. 2008, k poštovní přepravě, jelikož lhůta uvedená v je lhůtou hmotněprávní, nikoli procesněprávní. S ohledem na důvody, pro které žalovaný k rozvázání pracovního poměru s žalobcem přistoupil, pak byla dle soudu prvního stupně irelevantní též skutečnost, že žalobce byl v průběhu výpovědní doby v pracovní neschopnosti; to s odkazem na ustanovení , které v posuzovaném případě vylučuje aplikaci o prodloužení výpovědní doby. Na základě všech těchto skutečností soud prvního stupně žalobu, která byla podána opožděně, zamítl, aniž by se zabýval tím, zda se žalobce jednotlivých porušení pracovní kázně, pro které mu byla výpověď z pracovního poměru dána, dopustil či nikoli.

Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.720 Kč.

Krajský soud uvedl, že k výpovědi z pracovního poměru s žalobcem přistoupil žalovaný z důvodů uvedených v a g/ . Vzhledem k tomu, že důvodem výpovědi byl též důvod dle , jedná se o případ, na který dopadá ustanovení shora citovaného , který stanoví případy, na něž se nevztahuje ochranná doba. Jedná se o případy, v nichž nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával zaměstnance, i když se ocitl v obtížné (mimořádné) životní situaci. Jestliže ustanovení vylučuje zákaz výpovědi v ochranné době v případě výpovědi dané podle jinému zaměstnanci než těhotné zaměstnankyni, zaměstnankyni čerpající mateřskou dovolenou nebo zaměstnanci či zaměstnankyni, kteří čerpají rodičovskou dovolenou, tj. vylučuje ochrannou dobu ( ), vylučuje rovněž, aby v daném případě byla o ochrannou dobu výpovědní doba prodloužena dle . S ohledem na uvedené skutečnosti lze proto souhlasit se soudem prvního stupně, že dvouměsíční výpovědní doba, která v posuzovaném případě začala plynout dne 1. 10. 2011 a uplynula dne 30. 11. 2011 (srov. a ); poslední den dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která začala plynout 30. 11. 2011, tj. ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit ( ), tedy připadl na středu 30. 1.2008 (srov. a ). Středa 30. 1. 2008 tak byla posledním dnem k podání žaloby podle u soudu. Žaloba v projednávané věci však byla soudu doručena až ve čtvrtek 31. 1. 2008, tedy v době, kdy právo žalobce na podání žaloby dle bylo již prekludováno. Bez významu je přitom skutečnost, že k poštovní přepravě byla žaloba odevzdána již 30. 1. 2008, jelikož lhůta dle je lhůtou hmotněprávní, nikoli procesní; je tedy třeba, aby žaloba byla nejpozději poslední den lhůty soudu doručena, nikoli odevzdána k poštovní přepravě (srov. ).

II.

Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv a svobod (především ve smyslu d).

V konkrétnostech stěžovatel namítá, že obecné soudy vyšly z „chybného právního výkladu ustanovení “. Nesouhlasí ani s názorem obecných soudů, že trvání pracovní neschopnosti v případě stěžovatele neprodlužovalo výpovědní lhůtu. Konečně stěžovatel tvrdí, že mezi ním a vedlejším účastníkem (žalovaným) bylo nesporné, že pracovní poměr trval i v období ledna 2008

III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje princip minimalizace svých zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, který je odrazem toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl názor jiný. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv či svobod. Jedním z těchto případů jsou případy takové interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadenu rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež

v uspokojivé míře vyložily; tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud poukazuje i na novelu , provedenou , účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení následovně: „(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.“.

Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě ]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.

IV.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný a odmítl jej [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu