Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
78301.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 4756/12
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Sokolovská 980, Strakonice, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 5. 2011, č. j. 15 Nc 76/2008 -162, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 012, č. j. 13 Co 417/2011 -244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (výrokem I. a IV.) svěřil nezletilou K. pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matce a stěžovateli jako otci bylo (výroky II. a V.) určeno výživné ve výši 3.000 Kč měsíčně za období od 1. 7. 2008 do 28. 2. 2011 a s účinností od 1. 3. 2011, i pro dobu po rozvodu, ve výši 5.000 Kč měsíčně, a to (výroky II. a V.). Dále byla otci (výrok III.) uložena povinnost uhradit dlužné výživné za období od 1. 7. 2008 do 31. 5. 2011 v celkové výši 82.000 Kč ve splátkách po 3.000 Kč měsíčně, splatných spolu s běžným výživným, počínaje dnem 1. 7. 2011. Právo na náhradu nákladů řízení okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků (výrok VI.).
Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí především tím, že s ohledem na otcovu další vyživovací povinnost (byť výživné je na poměrně nízké úrovni a tato vyživovací povinnost bude trvat nejdéle do konce příštího školního roku), jeho potencionální příjmy, a na skutečnost, že otec splácí dluhy, které si zapříčinil svým neuvážlivým jednáním, částkou 11.000 Kč měsíčně, je v jeho schopnostech, aby takto určené výživné platil. Soud stanovil počátek vyživovací povinnosti otce od 1. 7. 2008, tj. od ukončení společné domácnosti rodičů a dále výživné zvýšil od 1. 3. 2011 s ohledem na zhoršený zdravotní stav nezletilé.
Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl následovně:
"I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. mění tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé K. v období od 1.7.2008 do 28.2.2011 částkou ve výši 3 000,- Kč měsíčně, v období od 1.3.2011 do 31.8.2012 částkou ve výši 4 000,- Kč měsíčně a s účinností od 1.9.2012 částkou ve výši 5 000,- Kč měsíčně a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky. Dlužné výživné za období od 1.7.2008 do 31.8.2012 ve výši 118 700,- Kč je otec povinen zaplatit v částce 40 000,- Kč nejpozději do 31.12.2012, v částce 40 000,- Kč nejpozději do 30.6.2013 a ve zbývající částce nejpozději do 31.12.2013 k rukám matky.
II. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku V. potvrzuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Krajský soud vzal v úvahu nejen počet vyživovacích povinností rodičů, jejich výdělkové a majetkové poměry, ale i potřeby nezletilé, které jsou zvyšovány v souvislosti s jejím špatným zdravotním stavem a s nástupem do základní školy. Dle názoru odvolacího soudu zvýšené výživné odpovídá i možnostem a schopnostem otce. Dluhy, které otec splácí, si způsobil sám svým nezodpovědným chováním, neboť neoprávněně podnikal, neplatil zdravotní a sociální pojištění a vzal si spotřebitelské úvěry, které rovněž řádně nehradil. K tomu otec platí nájemné v bytě, který neužívá a nemůže jej prodat, neboť je zatížen exekucí, což rovněž si způsobil sám a platí leasingové splátky na auto své přítelkyně. Podle názoru odvolacího soudu je nepochybně v možnostech a schopnostech otce, aby přispíval na výživu nezletilé K. určeným výživným. Otec nemá další vyživovací povinnost - neboť ta mu odpadla v červnu 2012, kdy další dcera ukončila studium - a dosahuje a může podle nabídky volných pracovních míst dosahovat výdělku průměrně až 15.000 Kč hrubého měsíčně. Česká právní úprava je vázána zásadou potencionality příjmů a odůvodněných potřeb dětí, které jsou současně odvislé od schopností a možností rodičů. V daném případě je třeba vzít v úvahu, že rozsah vyživovací povinnosti je zásadně dán poměrem reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněných. Možnosti jsou chápány jako kategorie objektivní, schopnosti pak jako kategorie subjektivní a k posouzení výživného je rozhodující příjem, kterého by mohl rodič reálně dosáhnout, kdyby řádně svých schopností využíval. Rozhoduje tedy zásada potencionality příjmu, nikoliv zásada fakticity výdělku. Otec nemá žádné zdravotní omezení a je podle názoru krajského soudu objektivně schopen dosahovat takových výdělků, které mu umožní platit určené zvýšené výživné.
II.
Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž navrhl zrušit v záhlaví tohoto usnesení citovaná rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení především čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
V konkrétnostech zejména namítá, že výše výživného stanovená mu rozhodnutím soudů nerespektuje hmotněprávní a procesněprávní normy, neodpovídá jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Tvrdil rovněž, že výše výživného vybočuje z metodického materiálu ministerstva spravedlnosti; zejména poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k závěru, že jeho reálně dosažitelným příjmem je částka 15.000 Kč hrubého, a proto s výší výživného ve výši 5.000 Kč nesouhlasí.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s principy ústavními.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména co do hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho ani odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele, a jeho schopnostech a možnostech, vycházejí ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) a jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními.
Právě zásadní ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 528/99
, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor (determinující i obsah a rozsah odůvodnění přijatých závěrů); ten je omezen v kontextu ústavněprávního přezkumu až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle. Není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně, jak činí stěžovatel.
Tu lze dodat, že argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti směřuje toliko k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil závěr soudů o jeho schopnosti platit výživné, nadto v určité výši (§ 96 odst. 1 zákona o rodině), a aby na tomto základě dospěl k jinému, pro něj příznivějšímu závěru o výši jeho vyživovací povinnosti. Jak bylo již řečeno, Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Rozhodné totiž je, že zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listin y porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle" či že trpí nedostatkem rozumného odůvodnění.
Ústavní soud pro úplnost podotýká, že nepřezkoumává běžnou zákonnost soudních rozhodnutí; tím spíše nemůže přezkoumávat soulad soudního rozhodnutí s metodickým pokynem ministerstva spravedlnosti, který není ani pro soud právně závazný.
Ústavní soud konečně poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu , provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. , účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné."
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
Tím spíše pak splňuje požadavky zákona nynější podrobnější odůvodnění tohoto usnesení Ústavního soudu.
IV.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatele neshledal; posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu