Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1121/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky DPÚK, a. s., se sídlem Lumiérů 181/41, 152 00 Praha 5, IČ: 25497961, zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 404/30a, 140 00 Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011 č. j. -224, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č.j. -185, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007 č. j. -141, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, č. j. -142, uložil stěžovatelce povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku rozhodnout o takové změně své obchodní firmy, že z ní bude odstraněno slovní spojení "Ústecký kraj" v kterémkoli gramatickém pádu nebo slovosledu a v téže lhůtě podat návrh této změny do obchodního rejstříku u příslušného soudu (výroková část č. I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroková část č. II.). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce - Ústecký kraj je právnickou osobou ve smyslu ustanovení , o krajích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ustanovení o.z. a že svůj název "Ústecký kraj" užívá s účinností od 1. 1. 2000 v souladu s ústavním zákonem č. 347/97 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. , České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka byla zapsána do obchodního rejstříku dne 26. 11. 2004 s názvem "Dopravní podnik Ústeckého kraje a.s."; mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce není ani zakladatelem, vlastníkem ani spoluvlastníkem a že stěžovatelka v té době neměla se žalobcem uzavřenu ani smlouvu o závazku veřejné služby na veřejné linkové dopravě k zajištění dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje ve smyslu , silničního zákona. Městský soud usoudil, že název obchodní firmy stěžovatelky působí vůči veřejnosti klamavým dojmem, neboť asociuje spojení se žalobcem jako právnickou osobou (územním samosprávným celkem); klamavost označení je umocněna použitím slovního spojení "Dopravní podnik", kdy výraz "podnik" ve smyslu obch. z. znamená soubor hmotných i nehmotných složek podnikání. Oprávnění užívat název žalobce ve své obchodní firmě nezakládá ani historický vývoj stěžovatelky z hlediska jejích právních předchůdců. Soud proto dovodil, že stěžovatelka, jejíž firma obsahuje název žalobce, porušila obch. z., působí klamavě a žalobě proto v celém rozsahu vyhověl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. -185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce zaplatit náklady řízení. Odvolací soud shledal petit žaloby v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, považoval je za dostatečná a ztotožnil se i s právními závěry, na nichž prvý soud své rozhodnutí založil.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2011 č. j. -224, dovolání stěžovatelky zamítl (výroková část I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroková část II.). V prvé řadě dospěl k závěru, že dovolání je podle přípustné, neboť právní otázka ochrany názvu "kraje" nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud řešenou věc ochrany názvu žalobkyně správně posoudil podle o.z. a zdůraznil, že neoprávněné použití názvu právnické osoby je deliktním jednáním, které naplňuje skutkovou podstatu právní ochrany před neoprávněným uživatelem ve smyslu o.z.; není současně nutné, aby došlo ke vzniku zvláštní újmy, postačuje pouhé neoprávněné použití názvu jiné právnické osoby. V souzené věci navozuje použití názvu "Ústecký kraj" v názvu stěžovatelky souvislost s právnickou osobou "Ústecký kraj". Mezi žalobcem a stěžovatelkou neexistuje žádná souvislost, z níž by bylo možné dovozovat oprávněnost užití názvu žalobce ve firmě stěžovatelky, a že by žalobce k takovému užití svého názvu udělil souhlas. Žalobci lze přisvědčit, že vznik zvláštní újmy není předpokladem aplikace o.z., ale je jím pouhé neoprávněné použití názvu právnické osoby. Nerozhoduje, zda delikvent, tj. osoba, která použije názvu jiné právnické osoby neoprávněně, se svým neoprávněným jednáním obohatil či způsobil svým jednáním jiné osobě škodu (srov. , komentář, J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol., C.H.BECK, 1. vydání, 2008, str. 232). Nejvyšší soud konečně dodal, že oba nižší soudy neučinily žádná skutková zjištění o tom, že by se žalobce vůči stěžovatelce dopustil šikanózního jednání (odporujícímu o.z.) a poukázal na nedůvodnost námitky stěžovatelky v tomto směru.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení výše označených rozsudků a tvrdí, že se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených v a v y ČR, v , odst. 2 a odst. 4, , d (dále jen " "). V prvé řadě připomněla dosavadní průběh řízení, zdůraznila, že obecné soudy měly šetřit její základní práva a zkoumat míru zásahu do jejích práv (aby nedošlo k porušení zásady proporcionality); sama se domnívá, že delikt dle o. z. nespáchala a že k nepřiměřenému zásahu do práv žalobce nedošlo. Stěžovatelka má za to, že nedošlo ani k zaměnitelnosti části jejího názvu s veřejnoprávní korporací "Ústecký kraj"; žádný zákon neupravuje povinnost podnikatelského subjektu požádat o povolení užívat názvy států, krajů, obcí či jiných veřejnoprávních subjektů, a to zvláště za okolnosti, kdy vyjadřuje především geografické vymezení činnosti stěžovatele(-ky). Stěžovatelka konečně uvedla, že o.z. nelze aplikovat jako absolutní ochranu názvu kraje, když tento není explicitně chráněn zákonem.

Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Ústavní soud dovozuje, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do základních práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky (jež ostatně bylo obsahově velmi blízké ústavní stížnosti) posoudil v mezích jeho rozsahu a uplatněných důvodů a konstatoval, v čem se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení (neboť podle § 12 obch.z. se ochrany může domáhat jen subjekt, který je jako podnikatel zapsán v obchodním rejstříku; Ústecký kraj je však veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu - srov. ). Současně však dovolací soud jednoznačně uvedl a zdůraznil, že řešenou otázku ochrany názvu žalobkyně odvolací soud posoudil správně, což podrobně odůvodnil. Tu Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních svých rozhodnutí s poukazem na příslušnou judikaturu a komentářovou literaturu dostatečně s jednotlivými námitkami stěžovatelky vypořádaly. S ohledem na téměř shodné námitky, jež stěžovatelka uplatňovala v odvolání, dovolání a i v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků obecných soudů v dalším odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly; na této skutečnosti nemůže nic změnit ani spektakulární pokus stěžovatelky o argumentaci založenou na tom, že soudy uvedenou (a dovozenou) ochranu práv žalobce lze relativizovat odkazem na zákonem neupravenou povinnost podnikatelských subjektů žádat o povolení užívat názvy veřejnoprávních korporací. Argumentace obecných soudů je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení ].

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění , část druhá, bod 6. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu