Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 153/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Enkhbata Erdenebulgana, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -175 ze dne 19. 10. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -141 ze dne 12. 9. 2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -113 ze dne 24. 1. 2007, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , ve znění , nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., a Sb, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná a , 2 a 3d (dále jen "") i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s , a y. Současně navrhuje zrušit ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , ve znění , nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., a (dále též "") a dále vyslovit, že ustanovení ve znění před novelizací provedenou , pokud vylučovalo právo osoby, držené v souvislosti s řízením o vydání do ciziny ve vazbě, nařízené nebo vykonávané nezákonně nebo na základě nesprávného úředního postupu, bylo v rozporu s y a s ve spojení s odst. 1 písm. f) téhož článku Úmluvy.

Z obsahu napadených rozhodnutí a listin připojených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se dle domáhal zaplacení částky 327 689,80 Kč s přísl. z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, k níž mělo dojít v souvislosti s výkonem vydávací vazby, o níž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2002 sp. zn. , ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. . Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 7 198,80 Kč s přísl. (viz výrok I.) a ve zbytku nároku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (viz výrok II. a III.). O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Oba soudy vyšly z nesporných skutkových zjištění, že stěžovatel byl českými policejními orgány zadržen dne 11. 7. 2002 na hraničním přechodu Náchod na základě mezinárodního zatykače, dne 12. 7. 2002 byl podle § 381 odst. 1 tr. ř. vzat do vydávací vazby, orgánům Mongolské republiky bylo jeho zatčení oznámeno, přičemž byla české straně zaslána žádost o jeho vydání k trestnímu stíhání do Mongolské republiky. Probíhalo extradiční řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2003 o tom, že vydání stěžovatele do Mongolské republiky je přípustné, přičemž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vydávací vazby na svobodu. Toto rozhodnutí bylo ke stížnosti stěžovatele Vrchním soudem v Praze dne 25. 7. 2003 zrušeno, bylo rozhodnuto podle § 380 odst. 1 tr. ř., že vydání stěžovatele k trestnímu stíháni do Mongolska není přípustné a stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu, neboť stížnostnímu soudu došla zpráva Velvyslanectví České republiky v Ulánbátaru, včetně příloh, podle níž ministři vnitra a spravedlnosti Mongolska žádají o zastavení řízení o vydání s tím, že proti stěžovateli není vedeno žádné trestní řízení.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že žádná z otázek předložených k dovolacímu přezkumu nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu

V první části ústavní stížnosti stěžovatel popisuje skutkový stav před uplatněním škodního nároku, přičemž upozorňuje na pochybení a průtahy, k nimž docházelo v rámci vydávacího řízení. Uvádí, že poté, co neúspěšně uplatnil vyčíslený nárok u Ministerstva spravedlnosti, v žalobě upozornil na rozpor ministerstvem aplikovaného ustanovení s ústavním pořádkem. Soudy všech stupňů se však odmítly jeho návrhem na předložení věci Ústavnímu soudu zabývat. Výklad, zastávaný soudní judikaturou, že extradiční řízení nepodléhá škodní odpovědnosti z výkonu veřejné moci, protože nejde o trestní stíhání, ale o speciální řízení, které není vyjmenováno v , přitom označuje za nesprávný.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel vznáší argumenty k důvodům nezákonnosti vazebních rozhodnutí vydaných v extradičním řízení. Dle jeho názoru byla extradiční žádost mongolské strany neúplná a tedy nezpůsobilá vyvolat řízení o vydání do ciziny, a držení stěžovatele v předběžné vydávací vazbě tak bylo protiústavní, i když nebylo pro nezákonnost zrušeno. Řádně se neuplatnily zásady vydávacího řízení, především revizní princip a zásada bezodkladného a přednostního vyřizování vazebních věcí, mělo být co nejrychleji rozhodnuto o zastavení extradičního řízení a o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Stěžovatel namítá, že ani jeden ze soudů rozhodujících o nároku na náhradu škody se řádně (srozumitelným a přezkoumatelným způsobem) nevypořádal s argumentací stěžovatele, kterou poukazoval na nezákonnost vazby v předběžném šetření a během vlastního řízení o přípustnosti vydání (propuštěn byl až na základě rozhodnutí o řádném opravném prostředku dne 25. 7. 2003), včetně návrhu na provedení řady důkazů, které dle stěžovatele podezření ze spáchání domnělých extradičních trestných činů vyvracely. Poukazuje též na to, že rozhodující výslechy byly vedeny v ruském jazyce, kterému rozumí jen zčásti, a že zjištění, uvedená v protokolech neodpovídají tomu, co vypověděl. Ani s těmito námitkami o nespravedlivosti extradičního procesu se soudy řádně nevypořádaly.

Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů, že v předmětném řízení nebylo žádné pravomocné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost a že úkony a činnosti, které vedou k rozhodnutí, nelze podřadit pod kategorii úřední postup, a označuje je za formální, neboť nepřihlížejí k podmínkám daným mezinárodními smlouvami o lidských právech. Má za to, že dojde-li k zásahu do osobních práv bez naplnění těchto podmínek, jedná se o rozhodnutí nezákonné. Je přesvědčen, že současná právní úprava, která neumožňuje rozhodnout o nezákonnosti poškozujícího rozhodnutí přímo v rámci řízení o náhradě škody podle speciální úpravy, je protiústavní, neboť umožňuje vznik privilegované kategorie porušení právní povinnosti a privilegované odpovědnostní skupiny. Restriktivní definicí speciálního rámce nezákonnosti rozhodnutí, zakládajícího nároky z odpovědnosti za škodu dle a judikaturou vymezeným kvalifikačním rámcem nesprávného úředního postupu pro uplatňování nároků z odpovědnosti za škodu, vzniklou v příčinné souvislosti s nezákonným výkonem úřední moci zákon bezdůvodně diskvalifikuje stěžovatele a s ním blíže neurčenou skupinu poškozených osob, kterým vznikla škoda v důsledku fakticky nezákonných rozhodnutí a kteří z různých procesních důvodů nemohli dosáhnout jejich zrušení. Tím je stěžovateli i dalším poškozeným upřeno ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci. Pokud byly soudy zajedno v tom, že škodní nároky vzniklé v souvislosti s extradičním řízením upravoval , stěžovatel upozorňuje, že pak měla být zkoumána otázka, zda si stěžovatel vazbu svým jednáním způsobil.

Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak obecné soudy posoudily jeho argumenty uplatněné k nároku z nesprávnosti úředního postupu v extradičním řízení, spočívajícího v nepřiměřených průtazích extradičního řízení, a i v tomto směru označuje všechna napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. K otázce příčinné souvislosti vynaložených nákladů s namítaným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím stěžovatel namítá, že byla řešena pouze okrajově, přičemž vyslovené závěry nejsou přesvědčivé a odůvodněné. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že hodlal uplatnit i svůj nárok na nemajetkovou újmu dle , vzhledem k novele provedené , která stanovila extrémně krátkou promlčecí dobu pro uplatnění takového nároku s retroaktivní účinností, však tuto možnost ztratil.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a že mu obecně nepřísluší přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry ani sjednocovat soudní judikaturu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž pouze tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995

sp. zn.

; N 5/3 SbNU 17). V dané věci se však o takový případ nejedná.

Podstatou velmi rozsáhlé ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry soudů obou stupňů, které zamítly jeho žalobu na náhradu škody uplatněnou podle Námitky směřují jednak proti údajně nesprávnému úřednímu postupu českých orgánů v rámci vydávacího řízení zakončeného rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vydávací vazby podle tr. ř., a jednak proti výkladu a aplikaci ustanovení , ve znění účinném do 26. 4. 2006.

Při posuzování prvního okruhu námitek vzal Ústavní soud za rozhodující zjištění soudu prvního stupně, potvrzené soudem odvolacím, že k omezení osobní svobody stěžovatele vydávací vazbou došlo zákonným způsobem. Soud prvního stupně posoudil postup českých orgánů ve vztahu k mezinárodní smlouvě uzavřené mezi ČSSR a Mongolskou lidovou republikou (uveřejněné pod č. 106/1978 Sb.) i k příslušným ustanovením trestního řádu, přičemž v něm nezjistil žádné vady či nezákonnost; důvodnou neshledal ani námitku, že stěžovatel neměl možnost vyjádřit se před orgány činnými ve vydávacím řízení ve svém rodném jazyce. Samotný Ústavní soud se necítí oprávněn obdobné námitky o nespravedlivosti procesu završeného rozhodnutím o vydávací vazbě přezkoumávat. Stěžovatel měl totiž možnost, pokud pociťoval omezení osobní svobody vydávací vazbou jako neústavní, napadnout rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2002 o vzetí do vazby i potvrzující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002 ústavní stížností, na základě níž by se Ústavní soud uvedenými námitkami zabýval. Pokud by shledal vady a nedostatky při zjišťování podkladů pro vydání rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vydávací vazby, dosahující ústavního rozměru, byl by to důvod pro vydání zrušujícího nálezu. Stěžovatel však ústavní stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby nepodal.

Stran samotného výkladu a aplikace ustanovení Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Odvolací soud se v dané věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle úpravy obsažené v ustanovení ve znění účinném do 26. 4. 2006 se za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny náhrada škody neposkytovala. Přisvědčil i dalšímu závěru soudu prvního stupně, že dotčená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze nelze označit za nezákonná, neboť Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2003 sice zrušil usnesení krajského soudu o vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele a současně rozhodl, že jeho vydání do Mongolské republiky pro uvedené skutky není přípustné a stěžovatele propustil z vazby na svobodu, důvodem takového postupu však bylo odvolání extradičního řízení proti stěžovateli ze strany Mongolské republiky a její žádost na zastavení řízení o vydání, nikoli nezákonnost rozhodnutí orgánů České republiky. Z hlediska ústavnosti je rozhodující, že oba soudy provedly výklad a aplikaci ustanovení i s ohledem na jeho novelizaci provedenou Nová úprava odst. 2 uvedeného ustanovení totiž s účinností od 27. 4. 2006 sleduje změnu oproti původnímu stavu, kdy v případě extradiční vazby se náhrada škody vůbec neposkytovala, neboť se podle ní nahrazuje škoda i v případech vydávací vazby, avšak pouze tehdy, pokud taková škoda vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu České republiky. Tento předpoklad ale v případě stěžovatele zjištěn nebyl, neboť ke zrušení rozhodnutí o přípustnosti vydání a k propuštění stěžovatele z vazby došlo na základě žádosti mongolských orgánů. Otázka případného řešení nároku takto zajištěné osoby vůči orgánům cizího státu se však uvedenou novelizací neřeší (viz důvodová zpráva k ).

Za popsaného stavu, kdy obecné soudy zvažovaly i naplnění podmínek stanovených v novelizovaném ustanovení , je neúčelný a bez významu návrh stěžovatele na vyslovení, že ustanovení ve znění před novelizací provedenou , pokud vylučovalo právo osoby, držené v souvislosti s řízením o vydání do ciziny ve vazbě, nařízené nebo vykonávané nezákonně nebo na základě nesprávného úředního postupu, bylo v rozporu s y a s ve spojení s odst. 1 písm. f) téhož článku Úmluvy.

Obecné soudy se zabývaly i namítanými průtahy v extradičním řízení, přičemž jediný průtah trvající asi jeden měsíc byl zjištěn na počátku trestního řízení, a došlo k němu v souvislosti s předkládáním trestního spisu Vrchnímu soudu v Praze spolu se stížností stěžovatele proti usnesení o vzetí do vydávací vazby. Tento částečný průtah však nebyl shledán v příčinné souvislosti s tvrzenou majetkovou škodou. Nadto nemá žádnou souvislost ani se změnou stanoviska mongolské strany a dobou, kdy k této změně stanoviska došlo.

Právní význam nemá ani tvrzení stěžovatele, že hodlal uplatnit i svůj nárok na nemajetkovou újmu, a že tuto možnost, vzhledem k novele provedené , která stanovila extrémně krátkou promlčecí dobu pro uplatnění takového nároku s retroaktivní účinností, ztratil. Předmětem napadeného řízení se totiž nárok na nemajetkovou újmu nestal.

Protože v aplikaci a výkladu ustanovení Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se obecné soudy ústavně konformně vypořádaly i s žádostí stěžovatele na podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení

Závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení , lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení , odst. 2 písm. a) , sdílí procesně její osud i tento návrh.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení , b) .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu