Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4771/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Soukupa, zastoupeného Mgr. Davidem Vetešníkem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269 směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2012 č. j. -19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. -29, zamítl Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (ze dne 1. 6. 2011), kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2011 o zvýšení plného invalidního důchodu na 2 560 Kč od 26. 8. 1986 dle zákona č. 155/ 1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ).

Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím pak zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal. V odůvodnění uvedl, že neshledal nesprávným posouzení právní otázky, jež byla pro spor rozhodná, jestliže stěžovateli byl přiznán od 26. 8. 1986 plný invalidní důchod dle , a při stanovení výše průměrného měsíčního výdělku a jeho redukci byl aplikován , 2 a 5 tehdy platného K návrhu stěžovatele na předložení Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti jeho a , b) Nejvyšší správní soud uvedl, že citovaný zákon byl jako celek zrušen 1. 1. 1993 (v části týkající se redukcí byl účinný do 30. 9. 1988 a s účinností od 1. 10. 1988 změněn ), a nelze se tedy zrušení těchto ustanovení domáhat.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení zásady rovnosti a práva na přiměření hmotné zabezpečení ve stáří dle a základních práv a svobod (dále jen " ") Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. Výši svého důchodu nepovažuje (pozn. podle odůvodnění rozhodnutí soudu pobírá nyní starobní důchod ve výši 12 978 Kč) za přiměřené zabezpečení v poměru k výdělku, kterého dosahoval před odchodem do invalidního důchodu; tvrdí, že aplikace redukčních ustanovení a , b) je pro něj znevýhodňující, a zakládá nerovné postavení k ostatním příjemcům důchodu. Stěžovatel poukazuje též na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, kterým byl zrušen zakotvující tzv. redukční hranice pro stanovení výpočtového základu procentní výměry důchodů, a tvrdí, že právní úprava, jež byla užita při výpočtu jeho důchodu, porušuje princip rovnosti ve větší míře, než tomu bylo u tohoto ustanovení.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je zde povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel, dovolávajíc se ochrany se zřetelem k , směřuje (a to nutně) svoji kritiku do řízení soudního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno; nadále proto nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu a 2 .

Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici opravné prostředky jak v řízení správním, tak v řízení soudním, které opakovaně využil, přičemž žalovaný i oba správní soudy se jeho námitkami též věcně zabývaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z , 2 lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Žalovaný i správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu běžnému instančnímu přezkumu.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru ohledně správnosti výpočtu plného invalidního důchodu za užití rozhodných ustanovení již neúčinného , pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; ten byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je obhajitelná.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu