Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4514/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1/ René Šíra a 2/ Mateje Tirpáka, obou zastoupených JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. října 2010 č. j. -66, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011 č. j. -87 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012 č. j. -104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. listopadu 2012, stěžovatelé podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a náhradu škody vůči státu podle a odst. 3 d.

Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou o zaplacení částky 14 436 140,- Kč s příslušenstvím domáhali náhrady škody po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná"). Důvodem byla skutečnost, že stěžovatelé byli od 22. června 2005 do 15. prosince 2006 vazebně stíháni pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (oba stěžovatelé), resp. podle § 187a odst. 1 trestního zákona (jen 1. stěžovatel) a trestní stíhání skončilo pro oba stěžovatele zproštěním obžaloby. Stěžovatelé v průběhu řízení upravili petit žaloby, takže se domáhali zaplacení částek 18 219 570,- Kč a 18 216 570,- Kč s příslušenstvím, přičemž požadovali zaplacení náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby (prvý stěžovatel ve výši 27 600,- Kč, druhý stěžovatel ve výši 24 600,- Kč), ušlém zisku za dobu trvání vazby (pro každého ze stěžovatelů 91 970,- Kč) a náhrady nemajetkové újmy (ve výši 18 000 000,- Kč pro každého ze stěžovatelů).

Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 26 100,- Kč ve prospěch prvého stěžovatele, v ostatním žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl jako nepřípustná podle ustanovení ,

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy vycházely z nesprávného a přepjatě formalistického předpokladu, že pro přiznání náhrady škody je nezbytné podání opravného prostředku - stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž prvý stěžovatel takovýto opravný prostředek uplatnil proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. prosince 2005 přímo do protokolu dne 17. ledna 2006. Stěžovatelé mají za to, že soudy jim nezaručily právo na spravedlivý proces a že závěry obecných soudů byly učiněny v rozporu s u, když nesprávně posoudili počátek běhu promlčecí lhůty a promlčení nároku a nárok na ušlý zisk, čímž bylo zasaženo do jejich právní jistoty. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkali, že posuzoval každý nárok zvlášť. Na podporu svých tvrzení odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod

sp. zn.

a

sp. zn.

.

Ústavní soud doručil ústavní stížnost ve věci rozhodujícím soudům. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 28. ledna 2013 odkázal na obsah soudního spisu. Městský soud v Praze ve stanovené lhůtě vyjádření k ústavní stížnosti nepodal. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 19. prosince 2012 zdůraznil, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto pro absenci otázky zásadního právního významu ve smyslu a odst. 3 , přičemž stěžovatelé závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejich dovolání, až na níže uvedenou výjimku, nenapadají. Podle názoru Nejvyššího soudu stěžovatelé pokračují v polemice s právním posouzením jejich nároků odvolacím soudem, které bylo Nejvyšším soudem shledáno za souladné s jeho existující judikaturou. Námitku, že přípustnost dovolání posoudil ve vztahu ke každému z jimi uplatněných nároků zvlášť, nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou a s ohledem na závěr o nepřípustnosti dovolání ve vztahu k nárokům na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby se pak Nejvyšší soud nemohl zabývat problematikou nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jako podmínky pro přiznání náhrady škody podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/21998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Pokud se týká ostatních námitek (promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy a nerozpornost uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy a nárok na náhradu ušlého zisku po dobu vazby), odkázal Nejvyšší soud na své, ústavní stížností napadené rozhodnutí a tam uvedenou judikaturu, jakož i na judikaturu Ústavního soudu, které právní závěry odvolacího soudu odpovídají. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost Ústavní soud, pokud ji neodmítne, zamítl.

Ústavní soud doručená vyjádření k ústavní stížnosti odeslal stěžovatelům k podání repliky. Stěžovatelé repliku ve stanovené lhůtě nepodali.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání podle , tj. zda byl podán ve lhůtě stanovené pro jeho podání.

Podle ustanovení , ve znění do 31. prosince 2012, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní soud zjišťuje, že v části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelé napadají nevyhovující výroky obecných soudů o nákladech, které stěžovatelé vynaložili na obhajobu v předmětném trestním řízení vyplývající z úhrady nákladů obhajoby (prvý stěžovatel ve výši 1 500,- Kč a druhý stěžovatel ve výši 24 600,- Kč), bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč [ ]. Nejvyšší soud se z tohoto důvodu nezabýval dovolacími námitkami směřujícími proti právnímu posouzení daných nároků odvolacím soudem a dovolání v této části odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud pak konstatuje, že výhrady stěžovatelů proti této části rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou neopodstatněné a ústavní stížnost je v této části napadající rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a rozhodnutí Městského soudu v Praze podaná po lhůtě, neboť 60 denní lhůta k jejímu podání počala plynout ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ode dne 11. června 2011.

Ústavní soud vzal dále v úvahu stěžovateli předložená tvrzení ke zbývající části ústavní stížnosti, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelů, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé toliko polemizují se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich názorů. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Nejvyšší soud pak stěžovatelům podrobně vysvětlil, z jakých důvodů není podané dovolání přípustné. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že v řízení nebyla naplněna zásada právní jistoty. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně zásada právní jistoty patří. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

dostupný na http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu a jsou řádně odůvodněna.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout z části podle ustanovení jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání a z části podle ustanovení téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. února 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu