Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4649/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Petry Armandové, zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, AK 17. listopadu 623, 530 02 Pardubice, proti usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 8. 2012 č. j. -290 a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 24. 9. 2012 č. j. -375, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2012 stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v její civilní věci pro porušení vlastnického práva zaručeného článkem 11 d (dále jen " "), svobody pohybu a pobytu garantované článkem 14 y, práva na legitimní očekávání dle článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 y a práva na poskytnutí soudní ochrany právům ve smyslu článku 90 y. Dále se stěžovatelka domáhá, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti spočívající v odměně a náhradě nákladů právního zástupce.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a žalované usnesením ze dne 24. 9. 2012 č. j. -375 potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 8. 2012 č. j. -290, jímž bylo dle ustanovení do dne 31. 12. 2012 prodlouženo předběžné opatření nařízené tímto soudem dne 4. 7. 2012 a spočívající v uložení povinnosti stěžovatelce nevstupovat do ve výroku specifikovaného domu a na pozemky v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a žalované a zdržet se jakéhokoli setkávání, obtěžování a nežádoucího sledování žalované. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého byly důvody pro prodloužení předběžného opatření naplněny, neboť stěžovatelka se i nadále dopouštěla jednání, pro které byla ze společných nemovitostí vykázána.

Stěžovatelka uvádí, že jí žalovaná bránila v užívání nemovitostí v jejich podílovém spoluvlastnictví, což vyústilo ve slovní a fyzické útoky žalované vůči ní. Soudům vytýká, že o nařízení a prodloužení předběžného opatření rozhodovaly na základě neobjektivního a nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť vycházely pouze z tvrzení žalované, aniž by stěžovatelce umožnily se k nim vyjádřit. Stěžovatelka popírá, že by porušila nařízené předběžné opatření a že by byla podezřelou nebo trestně stíhanou pro trestný čin nebezpečného vyhrožování spáchaného na žalované, a má za to, že jí předložené zvukové a obrazové záznamy pokrývající jednotlivé konfliktní situace mezi stěžovatelkou a žalovanou, jakož i obsah trestního oznámení podaného stěžovatelkou na žalovanou, stěžovatelku vyviňují a naopak žalovanou usvědčují z nepravdivých tvrzení.

Telefonickým dotazem učiněným dne 8. 1. 2013 na Okresní soud v Pardubicích zjistil Ústavní soud, že tamní soud usnesením ze dne 8. 10. 2012, které nabylo právní moci dne 23. 10. 2012, schválil smír uzavřený mezi stěžovatelkou a žalobkyní, na základě kterého bylo zrušeno jejich podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované s tím, že žalovaná je povinna stěžovatelce na náhradě vyplatit ve výroku specifikovanou částku. Dále Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 26. 11. 2012 č. j. -412, které nabylo právní moci dne 14. 12. 2012, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012 č. j. -397, jímž bylo zrušeno usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2012 č. j. -290, kterým bylo prodlouženo nařízené předběžné opatření do dne 31. 12. 2012 a které stěžovatelka ústavní stížností napadla.

Stěžovatelka se k těmto zjištěním vyjádřila tak, že trvá na projednání ústavní stížnosti, neboť napadená rozhodnutí považuje za nezákonná a protiústavní; v jejich důsledku byla nucena několik měsíců žít v nelidských podmínkách v karavanu v kempu v M., kde neměla možnost zajistit podmínky a stravu pro jí chovaná zvířata, což se zásadním způsobem podepsalo na stěžovatelčině zdraví.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

S ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení vyžaduje teorie a praxe ústavního soudnictví, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaném jako mootness, tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou. Z povahy institutu ústavní stížnosti i z právě uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Poté, kdy došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 8. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jak bylo uvedeno výše, ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu již bylo zrušeno, přičemž zrušující rozhodnutí nabylo právní moci čtyři dny po doručení stěžovatelčiny ústavní stížnosti Ústavnímu soudu. V důsledku odstranění stěžovatelkou napadeného rozhodnutí zákonem předvídaným postupem ze strany obecných soudů netrvá namítaný zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod v době rozhodování Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti, předmět sporu tedy odpadl, a již proto bylo nutno ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Další - nyní neaktuální - přezkoumávání napadených rozhodnutí postrádalo by právní funkci pro neschopnost čímkoliv prospět ústavně chráněným právům stěžovatelky.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno stěžovatelce přiznat náhradu nákladů jejího zastoupení před Ústavním soudem (srov. ustanovení citovaného zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu