Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 172/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Lumíra Indrucha, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem na adrese Praha 10, Černokostelecká 856/33, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2012 č. j. -296 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. února 2012 č. j. -249, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2013 a doplněné podáním ze dne 16. ledna 2012, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem ve věci rozhodujících soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel dne 21. září 2010 podal návrh na obnovu řízení a rovněž žalobu pro zmatečnost ve věci původního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. ve věci žalobce České pojišťovny, a. s. proti stěžovateli o zaplacení 18 894,- Kč. Stěžovatel tvrdil, že má skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení. Obvodní soud po provedeném řízení usnesením napadeným ústavní stížnosti žalobu na obnovu řízení i žalobu pro zmatečnost zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zopakoval průběh řízení před obecnými soudy a namítal, že soud rozhodoval na základě své úvahy o tom, kdo spáchal dopravní nehodu, ačkoliv k tomuto konkrétnímu rozhodnutí není příslušný. Stěžovatel se tak cítil dotčen na svých právech, neboť podle jeho přesvědčení by si soud v civilním řízení nemohl učinit svůj vlastní závěr o tom, zdali byl spáchán nějaký trestný čin či nikoliv, neboť k takovémuto rozhodnutí není příslušný. Dále je stěžovatel toho názoru, že byla porušena zásada presumpce neviny, když soud rozhodoval na základě závěrů Policie České republiky (dále jen "PČR"), aniž by došlo k vydání rozhodnutí ve správním řízení a stěžovatel v řízení před soudem poukazoval na chybné závěry PČR. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pokud stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily i podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy ve věci vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

Pokud se týká námitky stěžovatele, že v předmětném řízení dochází k průtahům v řízení, tuto výtku stěžovatel vznáší v době, kdy řízení ve věci je již skončeno. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení tak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. února 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu