Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 276/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Bohumíra Lány, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012 č. j. -261, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. října 2011 č. j. -225 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. června 2011 č. j. -205, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. ledna 2013, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem ve věci rozhodujících soudů bylo porušeno jeho zákonné právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 26. dubna 2006 č. j. -212 odůvodněné tvrzením, že vymáhanou pohledávku i s příslušenstvím již stěžovatel co by povinný uhradil v hotovosti k rukám dřívějšího pověřeného soudního exekutora ve výši 417 697,- Kč, což doložil ověřenými kopiemi potvrzení ze dne 3. října 2006 a vyrozumění ze dne 17. března 2009, které mu exekutor údajně předal. Protože oprávnění pravdivosti tvrzení stěžovatele o úhradě vymáhané pohledávky s příslušenstvím popřeli, provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel své tvrzení o zániku vymáhané pohledávky splněním neprokázal a že tedy předpoklady pro zastavení exekuce podle nebyly splněny. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně byla učiněna v rozporu s ustanoveními hmotného i procesního práva. Oběma soudům především vytýkal, že ani jeden z nich se dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že předložil relevantní důkazy, tedy oba důkazy, které měl k dispozici a jež byly známy oběma soudům a jiných důkazů nebylo dle názoru stěžovatele třeba. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení i tvrzením, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jím předložené y vystavené soudním exekutorem a opatřené úředním razítkem a svým rozhodnutím zcela negovaly řádné doklady, vydané jiným z orgánů moci soudní, a to výrazně k neprospěchu stěžovatele.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pokud stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily i podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy ve věci vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. února 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu