Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1317/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ondřeje Černého, zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2011 č. j. -58 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. -25, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě žalobce LEFKOSIA CZ, s. r. o., se sídlem Na Úlehli 1256/9, Praha 4, na vydání věci a zaplacení částky 176 456 Kč s příslušenstvím, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010 č. j. -25 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení uvedl, že v souzené věci nejde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a proto se věcná příslušnost určuje podle ustanovení .

Stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011 č. j. -58 bylo řízení o dovolání zastaveno. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že rozhoduje-li vrchní soud o věcné příslušnosti, rozhoduje jako soud nadřízený, nikoliv tedy jako soud odvolací. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí o věcné příslušnosti neupravuje, bylo řízení o dovolání ztíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který jej bylo nutno zastavit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti okresních soudů došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce, garantovaného d, neboť v prvním stupni měl být příslušný Městský soud v Praze. Nejvyšší soud pak zastavením řízení o dovolání napadané usnesení fakticky a právně potvrdil. Současně je mu vytýkáno, že se nevypořádal s návrhem stěžovatele, aby v případě, že dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání v této věci, se podáním zabýval jako odvoláním.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze zrušil.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

Vrchní soud v Praze, pokud dovodil, že projednávaný spor se netýká podnikatelské činnosti stěžovatele, správně aplikoval ustanovení , který uvádí, že nestanoví-li zákon jinak, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Nejvyšší soud pak řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze správně zastavil, neboť se přípustností či nepřípustností dovolání proti rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů nezabývá. Ze strany Nejvyššího soudu tak nemohlo dojít ani k odmítnutí dovolání, neboť jím bylo napadnuto nikoliv rozhodnutí o odvolání, nýbrž rozhodnutí o věcné příslušnosti, které vrchní soudy vydávají jako tzv. soudy nadřízené. Co se týče argumentu stěžovatele, že Nejvyšší soud nepřihlédl k návrhu na projednání podání aspoň jako odvolání, Ústavní soud uvádí, že není důvodný. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého usnesení konstatoval, že rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti je konečné a nelze jej tedy napadnout žádnými opravnými prostředky.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu